Katolická církev je neprávem označována za zastaralou instituci, která je údajně nepřiměřeně tvrdá k hříšníkům a heretikům. Opak je však pravdou. Katolická církev byla k těžkým hříšníkům vždy mnohem milosrdnější než světská moc. Tak jako Bůh nenávidí hřích, ale miluje hříšníky, tak i Katolická církev vždy nekompromisně odsuzovala hříchy, ale milovala hříšníky. Projevuje se to již dlouhá staletí i v jejím postoji k umělým potratům.

Ateisté, liberálové a feministky se tváří, že chtějí ženám dobře, když se jim snaží vyboxovat právo na umělý potrat, ve skutečnosti jim však dělají peklo ze života. Říkají totiž jen A, ale neříkají B. To B spočívá v tom, že umělý potrat vždy zanechává trvalé následky na psychice ženy, která jej podstoupí. Takové ženy v mnoha případech ztrácejí sebeúctu a sahají po sebevraždách mnohem častěji než ženy, které nikdy nepodstoupily umělý potrat. Ba některé ženy se i na smrtelné posteli vyrovnávají s těžkými traumaty, způsobenými umělými potraty. Pokud by těmto ženám v nejtěžší chvíli, tedy ve chvíli rozhodování, zda si dítě ponechat nebo podstoupit umělý potrat, nabídl někdo alternativu, nemusely by umírat s těžkými ranami na duši.

Na sociálních sítích je nemálo smutných svědectví žen, které podstoupily umělý potrat a později dlouhá léta trpěly následky tohoto kroku. Zdrcující je přímo hororové svědectví Lori Nerad, národní prezidentky organizace pro ženy, zneužívané potraty. Této ženě po provedení umělého potratu zůstala v děloze hlava potraceného dítěte. Její otřesná slova mluví za všechno: „Dva týdny po mém potratu jsem šla do práce. Vrhla jsem se však ihned do koupelny. A tam, se svým manželem po boku, jsem porodila část svého dítěte, která lékaři chyběla. Byla to hlava mého dítěte. Budím se uprostřed noci a myslím si, že slyším plačící dítě. A stále mám noční můry, ve kterých jsem nucena sledovat, jak se mé dítě krájí doslova přede mnou… Neustále se probouzím, že chci kojit své dítě a chci ho držet. A to mi lékař nikdy neřekl, že budu mít takové zkušenosti.“ ¹

Jiná oběť potratové genocidy dosvědčuje: „Zabila jsem dvě své děti, okradla jsem rodiče o jejich vnoučata a zabila jsem sourozence mého syna. Tyto potraty přímo způsobily zdravotní stav, který vyústil v předčasné narození druhého syna, který zemřel po týdenním boji v roce 2001. Utrpení, které prožívám a které jsem způsobila jiným, je nezměřitelné a vina mě téměř pohání k sebevraždě.“ ²

Je třeba chránit nejen nenarozené děti, ale také život matek, které se chystají podstoupit umělý potrat. Podle jedné studie z roku 2016, využívající data od 8005 žen v USA, sledovaných po dobu 13 let, je potrat spojen „se zvýšeným rizikem vzniku poruch duševního zdraví a závislosti na drogách v pozdějším dospívání a časné dospělosti. Dr. Donald Sullins analyzoval data a zjistil, že ‘potrat byl důsledně spojen se zvýšeným rizikem poruchy duševního zdraví. Celkový risk dosahoval 45 %.’ Tento výzkum potvrdil výsledky norské studie z roku 2005, které prokázaly, že v porovnání se ženami, které si prošly spontánním potratem, ženy, které podstoupily umělý potrat, mají ‘podstatně vyšší’ skóre týkající se úzkosti v tzv. Hospital Anxiety and Depression Scale… a to dokonce ještě 5 let po potratu. Kromě toho novozélandský průzkum z roku 2008 na vzorku 500 žen zjistil, že ženy, které podstoupily umělý potrat, měly o 30 % vyšší šanci rozvoje poruch duševního zdraví jako úzkost a deprese.“ ³

Umělé potraty jsou vždy nejhorším možným řešením ukončení nechtěného těhotenství. Nejenže poškozují samotné těhotné ženy, které umělé potraty absolvují, ale navíc ničí morálku společnosti a devastují západní civilizaci, která vymírá.

V minulosti byl umělý potrat v mnoha zemích považován za hrdelní zločin, po kterém často následoval trest smrti. Světská moc drakonicky trestala i vraždění již narozených dětí.

Jak uvádějí Břetislavova hnězdenská statuta z roku 1039, již ve středověku byl potrat, nebo taky „vyhnání plodu“, označován za „nejhorší zločin ze všech zločinů“. Tresty za tyto zločiny byly vskutku nesmírně kruté a pohybovaly se „od zahrabání zaživa a probití srdce kůlem po milosrdnější stětí mečem. Na rozdíl od středověku připouštěla novověká legislativa polehčující okolnosti. Ty vyplývaly z neúčinnosti prostředku, který měl potrat vyvolat, z absence zlého úmyslu nebo z nevědomosti provinilé. V takovém případě byla nešťastnice podrobena pouze tělesnému trestu a pokání. Svoji roli hrál i stupeň zralosti plodu… Za méně závažné se považovalo také usmrcení deformovaného plodu.“ ⁴

Co se týče Čech, historie potvrzuje, že i na českém území, které bylo po staletí součástí Habsburské monarchie, byly umělé potraty považovány za ohavné zločiny. Například „Koldínův zákoník z roku 1569 vyhlašoval: ‘Také zabíjí ta, kteráž plod z sebe vyhání aneb týž plod jakýmž pak koli způsobem v sobě udušuje a mrtví, též, kteráž do záchodu, do studnice aneb jinam svůj plod mece a hází.’ I za potrat byl trest smrti. Josefínský hrdelní řád z roku 1707 (pozn. redakce: šlo o vládu císaře Josefa I., nikoli Josefa II.) Koldínův zákoník ještě rozšířil. Pátral po počátku těhotenství, jeho průběhu a porodu, po příčinách vraždy novorozence. Tradičně žádal stětí pachatelky a probití srdce kůlem. V případě zvlášť odporné vraždy měl být trest smrti zostřen useknutím ruky a trháním rozžhavenými kleštěmi. Přísně byl trestán i potrat.“ ⁵

Vzpomenout hodno panování Marie Terezie, během kterého byl přijat trestný kodex Constitutio Criminalis Theresiana. Tento kodex se zabýval i umělým ukončením těhotenství, „které svou povahou spadalo pod trestný čin na úrovni vraždy.“ ⁶

Katolická církev však neměla zájem krutě trestat hříšníky, ale usilovala o prevenci, předcházení kriminalitě, spojené s vražděním nenarozených dětí. Proto systematicky vytvářela podmínky pro možnost odložení nechtěných dětí do bezpečí v zájmu zachování jejich života i života jejich matek. Chtěla pomoci matkám, které z různých důvodů nemohly vychovat své dítě, ale nechtěly přitom ohrozit jeho bezpečnost a zdraví. Proto vytvářela podmínky pro to, aby takové matky měly možnost řešit svou svízelnou situaci odložením svého dítěte na veřejném místě nebo do kláštera či jiného podobného zařízení. Už předtím se však taková praxe zavedla v antickém Římě, kde k tomuto účelu sloužila veřejná tržiště.

I kostely se staly vhodným místem pro odložené děti. Například „ve Francii byly již v 5. století u kostelů položeny mramorové mísy, do nichž bylo možné nechtěné dítě odložit. V italském městě Miláně byl v roce 787 založen jeden z prvních domů pro odložené děti zvaný Xenodochium. Obdobná zařízení pak začala postupně vznikat v Římě a dalších italských městech. V následujícím století přinesla jednoduchá technika vylepšení v podobě otočných zařízení namontovaných do bran nebo do zdí domů pro nalezence, nemocnic a klášterů. Matka dítě odložila, otočením zařízení jej přemístila do objektu nalezince a ještě mohla použít zvonek, aby upozornila personál. Technická zařízení podobná současným babyboxům se v Itálii používala již ve 12. století.“ ⁷

Přesto se často stávalo, že se matky zbavovaly svých novorozených dětí, které nechtěly nebo nemohly vychovávat. Například v Římě je házely do řeky Tibery. Proto papež Inocenc III., který byl hlavou Katolické církve v letech 1198–1216, nařídil klášterům zřídit speciální zařízení, do kterých by matky mohly bezpečně odkládat nechtěné novorozence. Tato zařízení se používala po celá staletí a zachránila mnoho lidských životů. Byla však umístěna nejen u bran klášterů, ale i na jiných veřejně přístupných místech. Mezi nejznámější patřil Spedale degli Innocenti (Špitál Neviňátek) ve Florencii, který zahájil provoz v roce 1445. Na čelní stěně portiku byla v okénku umístěna mísa, do které bylo možné bez ohrožení odložit dítě, zatáhnout za zvonec a bezpečně se vzdálit. V roce 1660 byl tento triviální babybox nahrazen modernějším, který byl umístěn na boční stěně portiku a používal se až do poloviny 19. století. Toto bylo na tu dobu ideální řešení, které v mnoha případech zachránilo život dítěte i jeho matky, které nejednou hrozil drakonický trest.

Podobná zařízení, do kterých bylo možné bezpečně odkládat nechtěné novorozence, se v masovém rozsahu zřizovaly i v jiných zemích. Od 14. století v Německu, později pak ve Francii, Brazílii, Portugalsku, Habsburské monarchii, atd. Nalezence podporovali i významní hudební skladatelé. Například Antonio Vivaldi od roku 1709 vedl benátský pěvecký sbor, který tvořily výhradně nalezené dívky. Německý skladatel Georg Fridrich Händel podporoval z výtěžků svých londýnských koncertů „Foundling Hospital, dům pro nalezence založený v Londýně v roce 1741.“ ⁸ Babyboxy vznikaly také v Čechách. Je historicky doloženo, že „o odložené děti se starali už od počátku 17. století ve Vlašském špitále na Malé Straně.“ ⁹

V Habsburské monarchii udělala hodně dobrého v tomto směru panovnice Marie Terezie, která jako žena měla pochopení pro většinou chudé ženy, neschopné po porodu vychovat své dítě. Panovnice se snažila chránit tyto nešťastnice před drakonickými tresty a „svým výnosem vyzvala soudy, aby svobodné maminky veřejně netrestaly, ale naopak jim pomáhaly. Současně rozhodla, že svým hrdlem propadne muž, který děvčeti manželství slíbí, a když zjistí, že vztah nebyl bez následků, cukne.“ ¹⁰

S tím se však panovnice neuspokojila a usilovala se udělat mnohem víc, protože vražd novorozenců bylo mnoho a kapacita Vlašského špitálu už nepostačovala. Už v roce 1762 vydala pokyn na vybudování dalšího nalezince a začala hledat finanční zdroje na realizaci svého plánu. Dary štědrých šlechtičen a šlechticů nakonec umožnily zřídit v Praze porodnici a nalezinec po zakoupení několika domů v Soukenické ulici. Jenže finanční prostředky nestačily, proto „bylo v roce 1776 provedeno sloučení s Vlašským špitálem, a roku 1777 byl připojen i bohatý francouzský špitál sv. Ludvíka na Senovážném náměstí. Jeho velká vzdálenost od Vlašského špitálu však činila potíže a bylo žádoucí spojení porodnice a nalezince s Vlašským špitálem. Proto byl od hraběte Šporka v roce 1777 zakoupen sousední dům, nazývaný ‘U dvou zlatých lvů’, ve Šporkově ulici 321/12 na Jánském vršku, ve kterém byla zřízena dobře vybavená porodnice.“ ¹¹

V průběhu staletí zařízení na odkládání nechtěných dětí zachránila velké množství dětí v mnoha zemích světa, kterým hrozila jistá smrt. Sotva někdy někdo určí přesný počet zachráněných dětí, ale jsou k dispozici alespoň některé dílčí údaje. Například v Madridu bolo v letech 1586 až 1700 odložených 55 420 dětí. Poměrně přesné údaje máme z Hamburku, kde bylo v roce 1710 odloženo přes dvě stě dětí. Zajímavé jsou i údaje z metropole Francie, podle kterých bylo v Paříži v 18. století ročně odloženo přibližně 7 tisíc dětí. Poměrně přesné počty máme i z Milána, kde v letech 1843 až 1900 v „historicky prvním zařízení odložili rodiče 162 237 dětí.“ ¹²

Katolická církev nikdy nerezignovala na své poslání zachraňovat nechtěné děti a jejich matky, kterým hrozila světská moc těžkými tresty. Je téměř nemožné určit přesné počty takto odložených dětí, ale v průběhu dlouhých staletí to byly určitě nesmírné počty zachráněných existencí v mnoha zemích světa. Za tyto nezpochybnitelné zásluhy si Katolická církev určitě zaslouží obdiv, úctu a respekt i u svých nejzarytějších nepřátel.

Poznámky: