Adventus znamená příchod. Někdo (něco) přijde. Kdo? Co? Napjatě čekáme. Ano, v adventě si připomínáme, že celý náš život je jedno velké čekání. V mládí čekáme přijetí na vyšší školu, poté toužíme po dobrém zaměstnání, milujícím manželském partnerovi a rodině, dále si přejeme profesní uplatnění a kariérní postup, ve stáří slušný důchod. Očekáváme příchod toho všeho.

Jenže toto čekání se velmi často stává pověstným „čekáním na Godota“ podle absurdního dramatu Samuela Becketta. Dozvídáme se nakonec, že „pan Godot nepřijde“. Nedostali jsme se na žádaný typ školy, nezískali zaměstnání, které jsme chtěli mít, museli rezignovat na uplatnění podle svých představ, penze rovněž není příliš valná, nakonec ani ten manželský a rodinný život nebyl tak ideální, jak jsme očekávali (třeba děti se nevyvedly podle našeho přání). A i když se nám leccos z našich žádaných očekávání splnilo, museli jsme se neustále bát, že během krátké doby všechno můžeme ztratit. Stačí jen nevyléčitelná nemoc nebo krach firmy, v níž pracujeme – a znovu „čekáme na Godota“.

Pouze u jednoho jediného čekání v našem životě máme jistotu, že se nikdy nestane scénou z Beckettovy hry. Je to čekání na smrt. Ta přijde zaručeně a spolehlivě. Existencialistický filozof Martin Heidegger napsal, že jako lidé jsme „vrženi do smrti“. To si neseme už od okamžiku svého početí, neboť je zřejmé, že děťátko zdárně se vyvíjející v matčině lůně jednou zemře.

Tak uvažuje relativistický filozof Heidegger nevěřící v osobního Boha. Ten se ale zjevil lidstvu, aby mu ukázal, že nečeká na smrt, ale na setkání s Ním, s nejdobrotivější Bytostí, která existuje od věčnosti. Člověk čeká na příchod Bohočlověka, jenž zázračně vstoupil do lidských dějin početím z Ducha Svatého a narozením z Panny, podstoupil strašlivou smrt na kříži, aby nám otevřel přístup do nebe, zavřené v důsledku dědičného hříchu našich prarodičů, a dokázal pravdivost svého Božského poslání zázrakem Vzkříšení z mrtvých. Na jeho příchod čekáme a jenom toto čekání našeho života je bez rizika, že se může stát „čekáním na Godota“.

On opravdu přijde. Ježíš Kristus, Pán a Spasitel, druhá Božská Osoba, Bohočlověk. Nepřijde žádná Pachamama, pohanská bohyně zvaná Matka země. Nepřijdou ani žádní její duchové, pro něž počítají v projektu jednoho katolického (!) chrámu, který má být v Brazílii postaven, s otvory ve stropu, aby prý tudy mohli vstoupit. Nepřijdou žádní pohanští bohové, o nichž píše sv. Pavel, že jsou to démoni (1 Kor 10,20). Nepřijde Mohamed se svojí lákavou nabídkou ráje připomínajícího hampejz s neřestnými orgiemi, nepřijde ani Buddha slibující reinkarnaci a posléze nirvánu čili zánik, nicotu. Nenastoupí ani panteistické rozplynutí se v jakési „metafyzické kaši“, ani ateistický konec veškerého života, jak hlásají zejména marxističtí materialisté.

Přijde jenom On, Boží Syn spolu s Otcem a Duchem Svatým za doprovodu Panny Marie a všech spasených v nebi. O tom máme jistotu, neboť On sám to řekl, když žil a působil mezi námi. Ti, kteří jeho činnost na vlastní oči viděli a jeho slova na vlastní uši slyšeli, vydali o tom svědectví a za ně byli ochotni jít i na smrt – a stovky jich také kvůli tomu na popravišti skončily. Blaise Pascal právem napsal: „Svědkům, kteří se pro své svědectví dají usmrtit, rád uvěřím.“ Evangelisté, apoštolé, učedníci, křesťané první generace, kteří se osobně setkali s Ježíšem zázračně uzdravujícím, viděli ho strašlivě trpět cestou na Kalvárii a na kříži, byli svědky jeho prázdného hrobu a jeho zjevení po Vzkříšení – a neodvolali to, co viděli a slyšeli ani tehdy, když jim šlo o život. Ani jejich soudci a kati je nebyli schopni usvědčit ze lži. Tím se nemůže pochlubit žádné jiné světové náboženství. O životě a činech Buddhy, Mohameda, Konfucia nebo Zarathustry nepsali a nehovořili žádní očití svědkové, kteří by byli ochotní pro toto svědectví jít až na smrt. Takové privilegium má pouze Ježíš Kristus. Proto jen u něho a v něm je pravda, jak On sám to řekl: „Já jsem Cesta, Pravda a Život.“

Když tedy On prohlásil, že jednou přijde, tj. v okamžiku mé smrti a potom při svém druhém příchodu na svět k poslednímu soudu, tak je to neomylné: ano, stoprocentně se tak stane. Jak na to zareaguji? Co od tohoto Spasitelova příchodu čekám? Katechismová odpověď je jasná: věčnou spásu, uvedení mé nesmrtelné duše a po druhém příchodu i mého vzkříšeného těla do nebe, kde budu s ním žít ve věčné blaženosti. Jenže nepředstavuji si to poněkud jako Hurvínek válku? Nežiji v omylu, že spásu získám lacino, protože Bůh je nejvýš milosrdný?

Dnes jsem tezí o nekonečně milosrdném Bohu neustále bombardován ze strany neomodernistických nositelů magisteria, kteří zapomínají a úmyslně nepřipomínají druhou základní pravdu katechismu, tj. že Bůh je nejvýš spravedlivý. Jeho milosrdenství nelze oddělit od spravedlnosti, to jsou u něho dvě spojité nádoby. Ano, jeho nekonečným milosrdenstvím si mohu být jistý, když lituji svých hříchů, vyznám je ve svaté zpovědi, a mám předsevzetí v nich dále nepokračovat. Jestliže však nejsem ochoten skoncovat s mimomanželským poměrem – hetero nebo homosexuálním, se sledováním pornografie, s užíváním antikoncepce, s návštěvou věštců a kartářek a s jinými praktikami magie, s jógou, homeopatií, s podvody v podnikání, s životem v nenávisti vůči někomu, a s dalšími těžkými hříchy, potom se nemohu bláhově domnívat, že Bůh bude ke mně milosrdný. Při setkání s ním zakusím naopak jeho přísnou, ale dokonalou spravedlnost, která mne vyloučí z věčného života v jeho společenství. Sv. Augustin správně napsal: „Ten, který tě stvořil bez tebe, nespasí tě bez tebe.“

Katolická církev odsoudila na tridentském koncilu Lutherův blud, že ke spáse stačí pouze věřit v Kristovu výkupnou oběť za mne na Kalvárii, aniž bych se musel svého života v těžkém hříchu vzdát (Lutherův známý výrok „statně hřeš, pevněji věř“). Dokumenty tridentského koncilu jsou neomylné, výroky současných nositelů magisteria pronesené při různých příležitostech (např. na tiskové konferenci v letadle) nikoliv, zvláště ne tehdy, když jsou v rozporu s tím, co Církev neomylně a závazně již dříve prohlásila, jak řekl před časem biskup Athanasius Schneider. Nenechme se tedy uvádět do omylu ani nejvyšším pontifikem. Pán, na kterého čekáme, až se nám ukáže tváří v tvář, bude milosrdný pouze tehdy, když nás najde ve stavu posvěcující milosti. A tu si můžeme udržet častou svatou zpovědí a účastí u stolu Páně. Platná svatá zpověď vyžaduje ovšem, žiji-li ve stavu těžkého hříchu, předsevzetí okamžitě s touto formou života skoncovat.

Advent je dobou čekání na Pánův příchod. On vstoupil do lidských dějin, abych já jednou mohl vstoupit do jeho Božských „dějin“, které vlastně nelze nazvat dějinami, protože u Boha neexistuje čas, pouze jedno jediné a radostné teď. Jestli tam opravdu vstoupím, záleží jenom na mně. Na tom, jak využiji čas určený k čekání na Jeho příchod, abych se připravil. Kéž tato příprava, k níž nás právě adventní doba vybízí, proběhne tak, abych na konci života mohl konstatovat se sv. Pavlem: „Dobrý boj jsem bojoval, běh života dokonal, víru jsem zachoval…“ (2 Tim 4,7).