Upálení tohoto odpadlého dominikána r. 1600 v papežském Římě je dodnes terčem protikatolické propagandy a prezentuje se v učebnicích dějepisu jako „doklad“ katolické netolerance a surovosti. Aniž bychom chtěli ospravedlňovat krutý trest smrti pro Bruna, je třeba mít na paměti, že tento muž nebyl v žádném případě světec a mučedník. Americký historik John Bossy vydal v 90. letech o tomto bývalém mnichovi dominikánského řádu publikaci, kde shromáždil všechna dostupná fakta. Ta vůbec nesvědčí o jeho mravních kvalitách, spíš naopak. Historická realita je taková, že Giordano Bruno se dopouštěl kriminálních zločinů. Byl to vrah a také agent a konfident cizí mocnosti.

Profil

Narodil se r. 1548 v Nole u Neapole. Jako 15letý vstoupil r. 1563 do dominikánského řádu, kde brzy proslul jako „enfant terrible“ pro svoji totální neochotu podrobovat se příkazům a rozhodnutím. Odmítal např. mít ve své cele obrazy svatých a popřel také některá dogmata. Přesto však nakonec dosáhl kněžského svěcení a doktorátu teologie.

Dominikánský řád proti němu vedl r. 1576 proces kvůli herezi, Bruno však opustil svůj konvent v Římě a uprchl z italského území. Když mu v tom chtěl převor kláštera zabránit, hodil jej údajně do Tibery, jak uvádí P. Konrád Kubeš. Za tento kriminální delikt byl pak hledán církevní inkvizicí i světskými soudy po celé Evropě.

Po kratším pobytu v severní Itálii se uchýlil do Ženevy, centra kalvínského protestantismu. Tam ale vyvolal pobouření svými názory, jež přesahovaly samotné hranice křesťanství. Bruno např. hovořil o Ježíši jako o „velkém filozofovi“ a odmítal Jeho Božství i zázraky. To bylo nepřijatelné i pro kalvínskou Ženevu, neboť protestantský reformátor Jan Kalvín plně akceptoval nauku o Boží Trojici a Božím synovství Ježíše Krista.

Brunovi hrozilo zatčení, uprchl proto do Francie, kde získal přízeň krále Jindřicha III., jenž ho r. 1583 pověřil, aby vyučoval filozofii na Collége de France v Paříži. V doprovodu královského vyslance se krátce nato vydal do Anglie, kde delší dobu zůstal.

Anglickou královnu Alžbětu I. si naklonil svým spisem „O hrdinských vášních“, který jí také věnoval. Zde obhajuje hříchy proti 6. přikázání a odmítá katolickou morální nauku, která přikazuje bojovat proti pokušení. Královna Alžběta, jež nežila mravně, nacházela v Brunově spisu obhajobu své pochybné morálky, proto mu projevovala všestrannou přízeň.

Bruno učil na školách v Londýně a diskutoval s profesory univerzity v Oxfordu. V Anglii také napsal téměř všechny své spisy, z nichž nejznámější jsou „O příčině, principu a jednotě“, „Večeře Popeleční středy“ a „Vyhnání triumfující bestie“. Hlásá tzv. naturalistickou filozofii, to znamená, že Bůh a příroda jsou jedno a totéž. Osobní Bůh jako rozumová bytost v Brunově pojetí neexistuje, Bůh je prý pouhá neosobní vnitřní síla světa a vesmíru. Bruno je hlasatelem panteismu, to znamená světového názoru, že Bůh není nad světem, vesmírem a člověkem jako Stvořitel, ale uvnitř jako jakási vesmírná duše.

Bruno též jako první hlásal teorii o nadčlověku, jenž se prý musí prosadit násilím a krutostí. Tyto názory v 19. století převzali Friedrich Nietsche a od něj potom šéfideolog německého nacismu Alfred Rosenberg. Bruna se dovolával i šéfideolog italského fašismu Giovanni Gentile. Zarážející je přitom arogance, s jakou Bruno vystupoval. Jeho spisy jsou plny netolerance a nadávek vůči všem, s jejichž názory nesouhlasil. Při disputaci v Oxfordu vyvolal obrovskou bouři nevole, protože své oponenty urážel a zesměšňoval. Nemusel se však obávat postihu, protože nad ním držela ochrannou ruku královna Alžběta.

To nebylo náhodou. Alžběta krvavě pronásledovala katolíky, kteří se odmítli vzdát své víry. Tisíce jich skončily na popravištích, kněží, působící v zemi ilegálně a tajně vysluhující svátostmi, bývali většinou zabíjeni nelidským způsobem: čtvrcením, páráním břicha, ubíjením holí apod. Obětmi Alžbětiny hrůzné perzekuce katolíků se stali i jezuité sv. Edmund Campion a sv. John Ogilvie, kteří studovali a získali formaci v jezuitské koleji v Brně, odkud byli tajně posláni do Anglie.

V katolické Evropě existovala řada center, kde byli připravováni mladí kněží – misionáři pro ilegální pastoraci mezi katolíky v Anglii. Nejznámější jsou Řím, ve Francii potom Remeš a Douai. Královnin první ministr a organizátor protikatolického teroru lord Francis Walsingham potřeboval informace, kdy, z kterého místa a kolik katolických duchovních odplulo na britské ostrovy. K tomu ovšem byl nezbytný agent – informátor. Toho nalezl právě v Brunovi.

Bossy zveřejnil ve svém spise doklady, že Bruno byl Walsinghamem a jeho tajnou rozvědkou přímo úkolován k cestám do zahraničí, k navazování kontaktů a k podávání zpráv, kdy a kde se vylodí v Anglii kolik kněží, takže Walsinghamova policie je mohla okamžitě zatknout, uvěznit a později popravit.

Bruno, registrován Walsinghamovou tajnou policií pod pseudonymem „Fagot“, pronikal jako agent i do prostředí anglických katolíků, žijících v ilegalitě a podával o nich informace. Ti byli potom zatýkáni, mučeni a popravováni. Dokumenty o tomto Brunově udavačství existují z let 1583–5. Tuto skutečnost potvrzuje i francouzský vyslanec v Anglii Michel de Castelnau, jenž se stává nakonec informátorem inkvizice o Brunově pohybu po Evropě. Bruno po r. 1585 z neznámých důvodů opouští Anglii. Působí nejprve ve Frankfurtu nad Mohanem, odkud se přesouvá do severní Itálie. R. 1592 byl zatčen inkvizicí v Benátkách a dopraven do Říma.

Proces

Hlavní bod obžaloby tohoto odpadlého dominikána směřoval k jeho kacířství, dále pak k okultismu a magii, čemuž se Bruno čile věnoval. Inkvizice to pokládala za příčinu všech jeho dalších deliktů. Brunův proces trval 8 let. Inkvizice se neustále snažila přimět ho k odvolání panteistických bludů. Členem tribunálu, jenž Bruna vyšetřoval, byl i církevní učitel kardinál sv. Robert Bellarmin. Po marné snaze dosáhnout toho, aby se Bruno zřekl herezí a magie, vydala jej inkvizice r. 1600 světským úřadům k upálení na hranici.

Papež svatého života Klement VIII. by mu pravděpodobně udělil milost, kdyby o ni Bruno požádal. Italský historik Rino Cammilleri (jeho kniha vyšla v polském překladu pod názvem „Prawdziwa historia inkwizycji“, Kraków 2005, str. 101) poskytuje také další zajímavou informaci: Papež Klement již byl rozhodnut udělit Brunovi navzdory jeho zatvrzelosti milost a doživotně ho uvěznit v nějakém klášteře. Tu se však objevil bývalý Brunův spoluvězeň Celestino z Verony a podal tak závažné svědectví o Brunových zločinech, že papež změnil názor. Klement je zařadil mezi „tajné“, nesmělo se o nich veřejně hovořit. Nevíme, o co šlo, vzhledem k utajení, na němž papeži tolik záleželo, můžeme ale spekulovat o sexuálních zvrácenostech nejtěžšího kalibru, nicméně jsou to a zůstanou pouhé dohady. O tom, že Bruno žil nemravně a promiskuitně jako bisexuál, existuje řada dokladů.

Po Brunově smrti se papež Klement celou noc modlil na posvátných schodech naproti Lateránské baziliky za spásu jeho duše. Brunovo upálení bylo poslední popravou kacíře v papežském Římě.

Taková je pravda o Giordanu Brunovi. Protikatolická propaganda tvrdí, že byl upálen proto, poněvadž hájil Kopernikovu teorii o Slunci jako středu vesmíru. Bruno ji skutečně zastával, avšak nebyl souzen za to, že ji bránil, ale za panteistické bludy, které hlásal, a za své kriminální delikty. Zajímavé též je, že po obsazení Říma Napoleonem a francouzskými vojsky na konci 18. století byly z vatikánského archivu vyjmuty téměř všechny dokumenty týkající se Brunova procesu a zničeny. Proč asi? Odpověď je jednoduchá: Brunova gloriola světce liberalismu, mravního velikána a mučedníka inkvizice by definitivně a s ostudou splaskla jako bublina.

Objektivně třeba konstatovat, že Bruno by se za to, co všechno napáchal, ocitl i v současné době před soudem, pokud ještě platí zásadní principy morálky, a nevyvázl by bez trestu. Proto nelze mít římské inkvizici za zlé, že jej soudila a odsoudila. Odmítnout je samozřejmě nutno pouze krutý způsob popravy. Nelze však říci, že před soud nepatřil a žádný trest nezasluhoval. Fakta, zveřejněná Bossym, svědčí jasně o opaku. Jestliže tedy protikatolická propaganda, ať už liberální nebo komunistická, vynáší Bruna jako údajného „mučedníka“ inkvizice a oběť „církevního tmářství“ a dokonce mu staví pomníky, tak je třeba bez jakéhokoliv přehánění namítnout, že se zastává a uctívá kriminálního zločince, vraha a konfidenta, jenž má na svědomí pravděpodobně vraždu svého řeholního představeného a životy desítek, ne-li stovek anglických katolických kněží a laiků, které udal.

Literatura:

• Buehlmeyer Carl: Die Kirchengeschichte III, Paderborn 1959
• Cammilleri Rino: Prawdziwa historia inkwizycji, Kraków 2005
• Messori Vittorio: Czarne karty Kościola, Kraków 1998;