Chlu­bit se dě­dic­tvím Fran­couz­ské re­vo­lu­ce je pra­vi­dlem v ze­mích tzv. „prv­ní­ho světa“ (zejmé­na k datu 14. čer­ven­ce, kdy r. 1789 do­by­li vzbou­řen­ci Bas­ti­lu, pozn. překl.). Tento pře­vrat na konci 18. stol. je pre­zen­to­ván jako pro­méte­ov­ský po­li­tic­ký pro­jekt, jehož plo­dem měla být „mo­der­ní“ spo­leč­nost. Je to ale dě­dic­tví smá­če­né krví a cha­rak­te­ri­zo­va­né ha­neb­ným od­pa­dem od víry. In­te­grál­ní sou­čás­tí to­ho­to díla ja­ko­bí­nů byla kr­va­vá ge­no­ci­da kléru a pokus na­hra­dit křes­ťan­ství rou­hač­ským kul­tem. Jak zdů­raz­nil pol­ský ar­ci­bis­kup sv. Se­bas­ti­an Pel­c­zar na konci 19. stol., tato pro­ná­sle­do­vá­ní ka­to­lí­ků ne­by­la dílem „chvil­ko­vé­ho vzpla­nu­tí emocí“. Vzpou­ra proti víře se stala přímo já­drem re­vo­luč­ní­ho pro­gra­mu.

Mod­lo­služ­ba re­vo­lu­ce

Ve své knize „Fran­couz­ská re­vo­lu­ce ve vzta­hu ke ka­to­lic­ké­mu ná­bo­žen­ství a jeho du­cho­ven­stvu“ tento ka­no­ni­zo­va­ný svě­tec upo­zor­nil na straš­li­vé scény, které uči­ni­ly z Fran­cie před více než 200 lety jedno kr­va­vé di­va­dlo. Jed­ním z nej­vý­mluv­něj­ších ob­ra­zů je ri­tu­ál tzv. „kultu ro­zu­mu“ 19. lis­to­pa­du r. 1793 za účas­ti davů Pa­ří­ža­nů:

Na po­zla­ce­ném trůnu ne­se­ném re­vo­lu­ci­o­ná­ři se­dě­la oper­ní hvězda (mrav­ně zpust­lá madam Maillar­do­vá, pozn. překl.). Její hlavu zdo­bi­la čer­ve­ná „fry­gic­ká čapka“. V rukou měla kopí a du­bo­vou vět­vič­ku, pod je­jí­ma no­ha­ma le­že­lo zne­u­ctě­né zna­me­ní Vy­kou­pe­ní – Kris­tův kříž. Zpě­vač­ka, spíše ta­neč­ni­ce, před­sta­vo­va­la „bo­hy­ni ro­zu­mu“. Uvnitř chrá­mu used­la na oltář a shro­máž­dě­ný lid se jí kla­něl.

To byl kult no­vé­ho ná­bo­žen­ství. Od 26. lis­to­pa­du 1793 je­di­né­ho, které mělo svo­bo­du vy­zná­ní. Kos­te­ly, do­ne­dáv­na ještě ky­pí­cí ná­bo­žen­ským ži­vo­tem a vy­s­lu­ho­vá­ním Nej­svě­těj­ší oběti, byly za­vře­ny a dány k dis­po­zi­ci stát­ním úřa­dům. Diecéz­ní kněží, mniši i ře­hol­ni­ce, kteří se zne­lí­bi­li re­vo­lu­ci­o­ná­řům, byli ode­slá­ni buď do vy­hnan­ství, nebo pod gi­lo­ti­nu… Podle ar­ci­bis­ku­pa Pel­c­za­ra je­jich počet činil 40 tisíc.

Na­hra­ze­ní víry Fran­couzů za­ry­tým an­ti­k­le­ri­ka­lis­mem a rou­hač­ský­mi hesly si vy­žá­da­lo ob­rov­ské množ­ství vražd, úřed­ních do­ku­men­tů a do­sta­tek času. Kdyby ná­bo­žen­ství bylo pro re­vo­lu­ci zá­le­ži­tos­tí men­ší­ho vý­zna­mu, pro­ná­sle­do­vá­ní by ne­do­sáh­lo tak ob­rov­ské­ho počtu obětí. Dnes se kr­va­vé udá­los­ti let 1789 – 1799 vní­ma­jí pře­de­vším v ka­te­go­ri­ích spo­le­čen­ských, nicmé­ně svatý pas­týř ar­ci­diecé­ze v Pr­ze­myślu do­ka­zu­je, že byly něčím da­le­ko víc než pou­hou re­ak­cí na běžné pro­blémy nebo novou po­li­tic­kou vizí.

Roz­sé­va­či ne­vě­ry

Jak vy­svět­lil abp Pel­c­zar, Fran­couz­ská re­vo­lu­ce byla ve své nej­hlub­ší pod­sta­tě ná­bo­žen­skou udá­los­tí. „Zjev to­ho­to roz­sa­hu ne­mohl být dů­sled­kem chvil­ko­vé­ho vzpla­nu­tí vášní, musel mít svoji pří­či­nu v úpad­ku víry u znač­né části fran­couz­ské spo­leč­nos­ti,“ upo­zor­nil. Dle jeho ná­zo­ru roli „mi­s­trů ne­vě­ry“, kteří usi­lo­va­li, aby na fran­couz­ské zemi vy­ros­tl kou­kol apo­sta­ze, při­ja­li osví­ce­n­ští mys­li­te­lé.

„Za Lud­ví­ka XV. vzni­ká spo­le­čen­ství moc­ných duchů, čili fi­lo­zo­fů, kteří si sta­no­vi­li jako cíl li­kvi­da­ci křes­ťan­ství a pře­tvo­ře­ní Fran­cie jak v ohle­du ná­bo­žen­ském, tak i po­li­tic­kém a so­ci­ál­ním. Pů­vod­ce to­ho­to spik­nu­tí Vol­taire, ar­ci­mis­tr sar­ka­zmu a so­fi­zmat, ze­směšňoval ta­jem­ství víry a pod­ko­pá­val prin­ci­py mrav­nos­ti. Ještě dále po­stou­pil Di­de­rot, který drze hlá­sal, že ne­bu­de dobře na světě, dokud po­sled­ní král ne­bu­de viset na vnitř­nos­tech po­sled­ní­ho kněze. Další fi­lo­zof Rous­seau háže ru­ka­vi­ci Zje­ve­ní a ci­vi­li­za­ci a vy­chva­lu­je ná­bo­žen­ství de­is­mu (názor, že Bůh sice exis­tu­je, ale člo­vě­ku se ne­zje­vil a žádné ná­bo­žen­ství mu nedal, pozn. překl.), život podle pří­ro­dy, vý­cho­vu skrze ne­vý­cho­vu, ab­so­lut­ní moc lidu a stej­né roz­dě­le­ní stat­ků. Tito so­fis­té, mo­hut­ně osla­vo­vá­ni jako spa­si­te­lé lid­stva, se stali mi­s­try ne­vě­ry a mo­rál­ní­mi pů­vod­ci re­vo­lu­ce,“ po­pi­so­val je­jich čin­nost tento pol­ský du­chov­ní.

Zá­kla­dem pře­vra­tu r. 1789 byla tedy bezbož­ná mysl za­ko­ře­ně­ná v na­tu­ra­lis­mu a osla­vě člo­vě­ka. Re­vo­lu­ci­o­ná­ři po­pře­li Zje­ve­ní. Hlá­sa­li, že je­di­ným zdro­jem pravd může být „rozum“ uza­vře­ný vůči všemu, co pře­sa­hu­je při­ro­ze­nost.

Za úspěch vděčí tento re­vo­luč­ní po­stoj, jak vy­svět­lu­je svatý autor knihy, i jiným de­struk­tiv­ním či­ni­te­lům. Du­chov­ní odpor Fran­couzů vůči Církvi po­sí­li­la zkáza mravů, ob­lí­be­ný spo­je­nec apo­sta­ze. Mo­rál­ní gan­gré­na se ší­ři­la podle Pel­c­za­ra shora, pře­de­vším od de­mo­ra­li­za­ce dvora. Styl ži­vo­ta elity před­re­vo­luč­ní doby cha­rak­te­ri­zo­va­ly pře­de­vším po­ži­vač­nost, roz­ma­ři­lost a za­ne­dbá­vá­ní vlast­ních sta­vov­ských po­vin­nos­tí. To mělo roz­ho­du­jí­cí vliv na život niž­ších vrs­tev.

Olej do ohně na­li­la ko­neč­ně i ak­ti­vi­ta taj­ných sdru­že­ní. Je­jich ide­o­lo­gii sv. Se­bas­ti­an Pel­c­zar po­psal ve své ob­sáh­lé práci o zed­nář­ství tě­mi­to slovy: „Čím jiným je zed­nář­ství než pro­ti­ná­bo­žen­skou sek­tou, usi­lu­jí­cí o od­stra­ně­ní Kris­to­va ná­bo­žen­ství a jeho na­hra­ze­ní svým ná­bo­žen­stvím – tzn. kul­tem pří­ro­dy a zbožště­ním člo­vě­ka, jakož i li­kvi­da­cí Církve, aby se místo ní právě ono stalo církví světa?”. Jak upo­zor­nil tento du­chov­ní, nad téměř všemi vůdci vět­ších re­vo­lu­cí se vzná­šel znak kruhu a troj­ú­hel­ní­ku…

Ná­bo­žen­ský pře­vrat – po­čá­tek bezbož­né epo­chy

Z úvah sva­té­ho bis­ku­pa ply­nou hod­not­né zá­vě­ry. Uka­zu­je Fran­couz­skou re­vo­lu­ci v jiném, jas­něj­ším svět­le. Umožňuje bez ná­ma­hy po­cho­pit, proč od pr­vo­po­čát­ku Cír­kev a roz­vrat­ní­ci vy­po­vě­dě­li sobě na­vzá­jem ne­kom­pro­mis­ní boj. Pro­ti­křes­ťan­ské za­u­je­tí těch dru­hých ne­by­lo zá­le­ži­tos­tí po­li­ti­ky, ale ná­bo­žen­ské války. Roz­hod­nu­tí re­vo­lu­ci­o­ná­řů, jako např. zákaz ka­to­lic­ké­ho kultu, vy­vlast­ně­ní cír­kev­ních stat­ků, ale také vy­hlá­še­ní De­kla­ra­ce práv člo­vě­ka a ob­ča­na, byly mo­ti­vo­vá­ny vírou – novým ná­bo­žen­stvím ro­zu­mu a člo­vě­ka.

Sv. bis­kup Pel­c­zar, když viděl, že tento kon­text upadl v za­po­mně­ní a re­vo­lu­ce se do­čka­la uzná­ní za pro­méte­ov­ský pro­jekt eman­ci­pa­ce, se cho­pil zbra­ně slova. Svou práci o udá­los­tech konce 18. stol. ve Fran­cii vě­no­val pol­ské­mu ná­ro­du, aby jej va­ro­val před čer­pá­ním in­spi­ra­ce z díla vol­tai­ri­á­nů a zed­ná­řů. Jak velký by byl zármu­tek to­ho­to obrán­ce pra­vo­věr­nos­ti, kdyby viděl po­do­bu své vlas­ti a Církve ve 21. stol.! Ten­týž duch a obsah, jaké byly cha­rak­te­ris­tic­ké pro rou­ha­vé ex­ce­sy re­vo­lu­ci­o­ná­řů, se dnes staly zá­kla­dem „mo­der­ní“ stát­nos­ti. Ná­zo­ry ospra­ve­dlňující pro­ná­sle­do­vá­ní kněží zís­ká­va­jí svoji le­gi­ti­mi­tu do­kon­ce i v Církvi a pod­ko­pá­va­jí víru mno­hých.

Vý­ji­meč­né­ho uzná­ní se dnes do­čka­la De­kla­ra­ce práv člo­vě­ka a ob­ča­na. Tento do­ku­ment se před­sta­vu­je v roli zá­kla­du de­mo­kra­tic­ké­ho řádu. Soud­ní tri­buná­ly do­kon­ce stále soudí podle usta­no­ve­ní, jež právě z něj vy­chá­ze­jí. Hle­dat kri­ti­ky je téměř zby­teč­né. Jazyk práv člo­vě­ka pro­ni­kl dnes i do vý­ro­ků du­chov­ních au­to­rit. Cír­kev va­ru­je před je­jich na­ru­še­ním a sama se chová, ja­ko­by je při­ja­la za ne­o­myl­ný uka­za­tel cesty.

Při­tom ale prin­ci­pem de­kla­ra­ce ne­by­lo vy­zna­če­ní dů­stoj­nos­ti člo­vě­ka jako ko­ru­ny tvor­stva. Vznik­la ze vzpou­ry proti všem nor­mám, je­jichž zdro­jem ne­by­lo „se­be­ur­če­ní lidu“. Od­rá­ží také víru účast­ní­ků re­vo­luč­ní­ho shro­máž­dě­ní v je­jich zá­ko­no­dár­nou vše­moc. Když re­vo­lu­ci­o­ná­ři usta­no­vi­li de­kre­tem „svo­bo­du ná­bo­žen­ství a svě­do­mí“, je­jich cílem bylo pod­ko­pat po­vin­nost věřit v to, co bylo Bohem zje­ve­no. „Roz­hod­li“, že ne­e­xis­tu­je zákon, který by vy­ža­do­val při­je­tí Kris­ta jako Spa­si­te­le a uzná­ní toho, co Spa­si­tel učí skrze Cír­kev. Kris­tus ale říká, že „vůlí Otce je, abys­te vě­ři­li v Syna, jehož On po­slal“.

Ve své pod­sta­tě je De­kla­ra­ce práv člo­vě­ka agre­siv­ní vzpou­rou proti spo­le­čen­ské­mu řádu, v němž exis­tu­jí ne­po­ru­še­né ná­bo­žen­ské a mo­rál­ní zá­sa­dy a hi­e­rar­chic­ký prin­cip. Právě proto pa­pe­žo­vé ka­te­go­ric­ky od­sou­di­li re­vo­luč­ní usta­no­ve­ní to­ho­to dnes hýč­ka­né­ho do­ku­men­tu. Takto o re­vo­luč­ních kon­cep­cích psal v en­cyk­li­ce Mi­ra­ri Vos Ŕehoř XVI:

„Tento ha­neb­ný zdroj lhos­tej­nos­ti vede k onomu ab­surd­ní­mu a chyb­né­mu tvr­ze­ní, které tvrdí, že svo­bo­da svě­do­mí musí být za­cho­vá­na pro kaž­dé­ho. Šíří zmar v po­svát­ných a ob­čan­ských zá­le­ži­tos­tech, ač­ko­li ně­kte­ří stále znovu a znovu s nej­vět­ší dr­zos­tí opa­ku­jí, že z toho plyne ně­ja­ká vý­ho­da pro ná­bo­žen­ství. ‚Ale smrt duše je horší než svo­bo­da omylu,‘ jak ří­ká­val Au­gustin.

Když jsou od­stra­ně­ny všech­ny zá­bra­ny, kte­rý­mi jsou lidé udr­žo­vá­ni na úzké cestě prav­dy, je­jich po­va­ha, která je již na­klo­ně­na zlu, je žene do zá­hu­by. Pak je sku­teč­ně ote­vře­na ‚be­ze­dná jáma‘, z níž Jan viděl stou­pat kouř, který za­stí­nil slun­ce, a z níž vy­lé­ta­ly ko­byl­ky, aby zde­vas­to­va­ly zemi.

Odtud při­chá­zí pro­mě­na myslí, zka­že­nost mlá­de­že, po­hr­dá­ní po­svát­ný­mi věcmi a sva­tý­mi zá­ko­ny – ji­ný­mi slovy, mor pro stát smr­tel­něj­ší než kte­rý­ko­li jiný. Zku­še­nost již od nej­star­ších dob uka­zu­je, že města pro­slu­lá bo­hat­stvím, pan­stvím a slá­vou za­nik­la v dů­sled­ku to­ho­to je­di­né­ho zla, totiž ne­mír­né svo­bo­dy ná­zo­ru, li­cen­ce na svo­bo­du pro­je­vu a touhy po no­vos­ti.“

Také papež Pius VI. bez­pro­střed­ně po re­vo­luč­ních udá­los­tech re­a­go­val v břez­nu r. 1791 v breve Quod Aliquan­tum. Kri­ti­zo­val zá­sa­du „ná­bo­žen­ské svo­bo­dy“: „té ab­so­lut­ní svo­bo­dy, která neje­nom za­jiš­ťu­je právo nebýt zne­klidňován ve svých ná­bo­žen­ských ná­zo­rech, ale do­kon­ce po­sky­tu­je právo mys­let, mlu­vit, psát a do­kon­ce tisk­nout ve vě­cech ná­bo­žen­ských to, co komu na­šep­tá­vá nej­hlou­pěj­ší ob­ra­zo­tvor­nost. To je straš­li­vý zákon,“ na­psal papež.

Roz­hod­ný odpor Církve vůči re­vo­lu­ci vy­plý­val z její vazby na Nej­vyš­ší­ho Zá­ko­no­dár­ce. V 18. stol. du­chov­ní au­to­ri­ta a vě­ří­cí si uvě­do­mo­va­li, že zá­sa­dy sta­no­ve­né Bohem nejsou zá­vis­lé na lid­ských tuž­bách nebo na vůli vět­ši­ny. Člo­věk nemá „právo“ vy­brat si svoji ži­vot­ní cestu tak, jak chce. I když li­te­ra před­pi­sů mu dává ta­ko­vou mož­nost, přes­to hřích, zejmé­na pak od­mít­nu­tí prav­di­vé víry, je ne­le­gál­ním činem. Svo­bo­da pro jeho páchá­ní ne­mů­že po­lo­žit zá­kla­dy spo­leč­nos­ti, jež se chce na­zý­vat křes­ťan­skou.Zna­me­ná to totiž pokus o uzur­pa­ci a snahu vy­hnout se zá­vaz­kům vůči Stvo­ři­te­li.

Dnes se ale po­re­vo­luč­ní pa­ra­dig­ma lai­ci­ty a kultu člo­vě­ka stává prin­ci­pem nejen stát­ních zří­ze­ní, ale i cír­kev­ní praxe. Smut­ným svě­dec­tvím této ten­den­ce jsou po­ku­sy „smí­ře­ní“ Církve a zed­nář­ství. Zprá­vy z Va­ti­ká­nu na toto téma uka­zu­jí jedno – kon­flikt vy­ha­sí­ná, pro­to­že Boží lid stále méně klade odpor zed­nář­ské in­fil­tra­ci. Ná­bo­žen­ství člo­vě­ka, jež pro sv. Józefa Se­bas­ti­a­na Pel­c­za­ra bylo skan­dá­lem, pře­stá­vá šo­ko­vat. „Vě­dec­ký kon­sen­sus”, čili nátlak po­kro­ká­řů, se stává kri­té­ri­em, jemuž se má dok­trí­na při­způ­so­bit. Křes­ťan­ská mo­rál­ka a te­o­lo­gie man­žel­ství mají zo­hled­nit „dílo“ se­xu­ál­ní re­vo­lu­ce. To vše je zna­me­ním eman­ci­pa­ce člo­vě­ka od Boží nad­vlá­dy – jde o nej­hor­ší typ rov­nos­tář­ství, který ruší roz­dí­ly mezi tím, co je svaté, a co při­ro­ze­né.

Jak zdů­raz­nil bp Pel­c­zar, fran­couz­ský pře­vrat „vrhl do světa setbu no­vých idejí a tím se stal po­čát­kem nové epo­chy zvané re­vo­luč­ní“. Jejím srd­cem se stalo non ser­vi­am vy­řče­né Bohu Jeho stvo­ře­ním – dnes ještě více si jis­tým svou ab­so­lut­ní mocí – nad vírou, eti­kou a do­kon­ce po­hla­vím.

Zdroj: Filip Ada­mus: Początek bezbożnej epoki. Święty bis­kup Pel­c­zar de­mas­ku­je mit Rewo­lu­c­ji Fran­cuskiej, in www.​pch24.​pl 14. 7. 2024