Ne, nechci a také nebudu kritizovat to, co vzniklo z hluboké víry našich předků. Ti nazvali čtyřicetidenní období před Velikonocemi „dobou svatopostní“. Označení samozřejmě odpovídá, jenže nemohu se zbavit pocitu, že mu něco chybí. Jistěže se máme v tomto čase postit, ale proč? Odpověď je snadná: protože se připravujeme na liturgickou slavnost připomínky největší události lidských dějin, oběti Ježíše Krista na kříži pro naši spásu. Půst je součástí této přípravy, kdy si odříkáme nějaký pokrm nebo jiný požitek, abychom si uvědomili, že On, Pán vesmíru a dějin, si odřekl z lásky k nám lidem mnohem víc: svůj pozemský život, jenž za nás ve strašlivých bolestech obětoval na kalvarském kříži. Proto – je to ovšem můj ryze osobní názor, který nikomu nevnucuji – by možná lépe vyjadřoval podstatu věci termín „doba pašijová“, z latinského „passio“, tj. utrpení. Připravujeme se čtyřicet dní na vyjádření vděčnosti Božskému Spasiteli za to, že nás hříšníky miloval způsobem, který nejsme vůbec schopni rozumem pochopit: až k nadlidskému utrpení.

Právě tato pravda je pro svět nepohodlná. Bůh se z lásky k člověku až tolik obětoval. To vede ke ztrnulému úžasu, který ústí do logické otázky: Jak se Pánu za tak nepochopitelný projev lásky, jenž nemohu nikdy a ničím opětovat, alespoň nepatrně v mezích svého lidství odvděčím? Nijak jinak než tím, že se budu snažit žít podle Jeho přikázání, podle Desatera a požadavků lásky k Bohu a bližnímu, jak On sám je stanovil jako podmínky vstupu do ráje.

Jenže to je právě to, co současný člověk odmítá. Nejen ateista, deista, panteista nebo vyznavač mimokřesťanských kultů, ale žel i leckterý katolický křesťan. Proto byli svého času tolik populární koncilní a pokoncilní teologové Hans Kueng, Edward Schillebeeckx a plejáda dalších, kteří buď popírali nebo zamlžovali obětní charakter Kristovy smrti na kříži pro naši spásu a tvrdili, že On byl prý umučen za svoji nebojácnou kritiku zlořádů v tehdejším židovském náboženství a za svoji obranu chudých a ukřivděných. Toto jistě byl důležitý motiv pro Jeho odsouzení k smrti, ale podstatné je, že Spasitel z toho učinil prostředek k záchraně člověka na věčnosti, oběť za každého, kdo přijímá Jeho nabídku spásy a chce plnit Jeho přikázání.

Oběť Boha na kříži vyžaduje adekvátní odpověď člověka. Odpověď kladnou: ano, Pane, nejsem schopen vzdát Ti náležité díky za to, co jsi pro mne vykonal, ale slibuji alespoň, že budu pevně věřit pravdám, které jsi člověku zjevil a jež Tvá Církev po staletí hlásá, zachovávat Tvá přikázání a konat skutky lásky k Bohu a bližnímu. Dnešní člověk však toto odmítá, neboť je to spojeno s obětmi. Chce se bavit a užívat si rozkoší pozemského života bez omezení. Myšlenka oběti ztratila pro něj svůj význam. Není schopen oběti ani tam, kde užívat si znamená hřešit, zejména v sexuální oblasti. Proto nepřijímá ani vznešenou a láskyplnou oběť Kristovu, kterou se snaží za každou cenu popřít, neboť je mu výčitkou jeho špatného života, v poslední době zejména tím, že odpůrci Spasitele inspirovaní satanem pronikli až do Jeho Církve, aby deformovali zjevenou nauku.

V současnosti na rozdíl od doby bezprostředně po II. vatikánském koncilu se sice již v neomodernistické teologii výslovně nepopírá obětní charakter Ježíšovy smrti na kříži, ale zdůrazňuje se milosrdenství Boží a spása úplně pro všechny včetně zatvrzelých hříšníků, kteří jsou „osvobozeni“ od břemene zřeknutí se života v těžkém hříchu a pevného rozhodnutí nepokračovat v něm. Nejen v nelegitimních svazcích a „na hromádce“ žijící heterosexuální páry, ale i ty homosexuální a transgenderové mohou vesele hřešit a neobávat se o svoji věčnou spásu, neboť Boží slitování je přece určeno „všem, všem, všem…“, jak jsme nedávno slyšeli přímo z nejvyššího postu ve Vatikáně. Ano, je určeno všem, ale za předpokladu lítosti a zřeknutí se hříchu. To se ale již nevyžaduje, dokonce se mlčením schvalují i strašlivé zločiny potratu a eutanazie.

Takže radujme se, veselme se! Bezděčně nás napadají slova Lutherova: Statně hřeš, pevně věř, nebi neujdeš! Téhož Luthera, jehož bludy odsoudil dogmatický tridentský koncil a jehož sochu instalovali ve Vatikánu v audienční hale Pavla VI., neboť se prý jedná o „velkého reformátora“. Proto se dnes tolik zdůrazňuje „radostné“ křesťanství. Radost má být jeho nejdůležitější složkou. Jenže nikoli pouze radost, že jsme vykoupeni a máme možnost dosáhnout věčné spásy v nebi, ale radost z toho, že do ráje se můžeme dostat i tehdy, když setrváme až do smrti ve stavu těžkého hříchu. Ježíš za nás všechny zemřel a nikoho ze spásy nevyloučil, nevyžadoval prý změnu života.

Toto již je horší než přímé popření obětního charakteru Kristovy smrti na kříži. Postoj, že Kristus za mne zemřel na kříži – a tudíž já mohu klidně setrvávat v těžkém hříchu, který mi působí tolik slastí, a přesto přijít do nebe, je rouháním a urážlivým zneuctěním Jeho kalvarské oběti. On obětoval za mne svůj lidský život, já ale nemusím obětovat, abych byl spasen, vůbec nic, ani se vzdát svého hříchu… toto je blasfémie nejhoršího stupně a plivnutí Spasiteli přímo do tváře! Tomu odpovídají i současné liturgické projevy „radostného křesťanství“: psychedelická hudba rocku a tance v jeho rytmu, tzv. klaunovské mše nebo country mše, kdy se při nich roznáší párky a pivo… to vše je jen viditelným odrazem soudobého „radostného“ křesťanství bez oběti a bez zřeknutí se příjemného těžkého hříchu.

Ano, katolické křesťanství je svou podstatou radostné, proto katolík má svoji radost z vykoupení, radost, která je podmíněna životem v milosti posvěcující, vyzařovat navenek. Vyjadřují to přesvědčivě slova připisovaná jednou sv. Františku Sáleskému, jindy zase sv. Janu Boskovi: „Svatý smutný je opravdu smutný svatý.“ Francouzský katolický spisovatel Léon Bloy zase napsal: „My katolíci máme být vždy radostní. Přísluší nám pouze jeden smutek: že nejsme svatí.“

To všechno je pravda, která však nevylučuje, že k pravé víře Kristově patří také vážnost. Utrpení Spasitele za nás je vážnou věcí, nad níž se kromě rouhačů v žoldu satana nikdo slušný nesměje. Právě tuto vážnost nám ukazuje svatopostní doba, jež začíná Popeleční středou. Půst je vnějším projevem této vážnosti. Sám Pán se před začátkem své veřejné činnosti o samotě postil a modlil – a byl pokoušen ďáblem. Sv. Jan Zlatoústý napsal, že Kristus toto pokoušení zlého ducha sám záměrně vyprovokoval, aby člověku ukázal, že on, který se s oblibou před člověkem skrývá, je reálnou bytostí. Modlitba a půst jsou nejlepší obranou proti němu. To platí zejména dnes, kdy se satan dovedně maskuje právě výzvami k „radostnému“ křesťanství bez toho, abychom se museli zřeknout života v těžkém hříchu, které žel zaznívají přímo z nitra Církve. Náš odpor proti těmto rouhačským deformacím nebude ale účinný, dokud jej nepodepřeme modlitbou a postem. Pane, dej nám prosíme na začátku svatopostní doby k tomu hojnost své milosti!