Kon­flikt Ha­másu s Iz­ra­e­lem

Dne 7. října 2023 byl celý svět šo­ko­ván roz­sáh­lou ofen­zí­vou pa­les­tin­ských mi­li­tant­ních sku­pin, ve­de­ných hnu­tím Hamás, proti Iz­ra­e­li. Byla spo­je­na s hroz­ný­mi ma­sa­k­ry iz­ra­el­ské­ho ci­vil­ní­ho oby­va­tel­stva. Vy­žá­da­la si cel­ko­vě na 1400 mrtvých a přes 240 lidí bylo une­se­no do Gazy jako ru­kojmí. Iz­ra­el v od­ve­tě za­há­jil masiv­ní bom­bar­do­vá­ní Pásma Gazy, v němž Hamás vlád­ne, a způ­so­bil ma­so­vou li­kvi­da­ci ci­vil­ní­ho oby­va­tel­stva. Cel­kem Iz­ra­el zabil podle zdro­je z 2. lis­to­pa­du 2023¹ „na 9000 lidí.“

Jenže to nebyl konec. Počet obětí na obou stra­nách dodnes ne­u­stá­le roste a podle ne­o­vě­ře­ných zpráv bylo k 1.12.2023 za­bi­to v pásmu Gazy přes 14 000 ci­vil­ních osob. Nikdo ne­do­ká­že před­ví­dat, jak se si­tu­a­ce vy­vi­ne v bu­douc­nos­ti.

Mu­sí­me od­sou­dit pa­les­tin­ský te­ro­ris­mus stej­ně jako si­o­nis­tic­ký, jenže alfou a omegou celé té kr­va­vé his­to­rie je vznik státu Iz­ra­el v roce 1948 na ulou­pe­né pa­les­tin­ské půdě a dlou­há de­se­ti­le­tí ge­no­ci­dy Pa­les­tin­ců, které se do­pouš­těl a dodnes do­pouš­tí ži­dov­ský stát.

Stát Iz­ra­el je od svého vzni­ku dne 14. květ­na 1948 jako sou­dek střel­né­ho pra­chu, který hrozí roz­pou­tá­ním svě­to­vé­ho kon­flik­tu s ne­před­ví­da­tel­ný­mi dů­sled­ky. Ne ná­ho­dou. Iz­ra­el totiž vzni­kl na ulou­pe­né půdě, zbro­ce­né krví pa­les­tin­ských Arabů, které za­ča­la ži­dov­ská te­ro­ris­tic­ká ko­man­da vy­vraž­ďo­vat už před vzni­kem státu Iz­ra­el. A tato lou­pež země, která Židům ne­pa­t­ři­la a byla ná­si­lím ode­brá­na oby­va­te­lům Pa­les­ti­ny ve 20. sto­le­tí, byla pro­vá­ze­ná po­stup­nou sys­te­ma­tic­kou li­kvi­da­cí arab­ských mus­li­mů i křes­ťa­nů, kteří tam žili. Tento ohav­ný zlo­čin si­o­nis­mu je tr­va­lým zdro­jem kr­va­vých kon­flik­tů, které oby­va­te­le této ne­šťast­né země ne­u­stá­le do­pro­vá­ze­jí. Před­ko­vé Židů sice na území Pa­les­ti­ny před mnoha sta­le­tí­mi žili, ale v 1. sto­le­tí po Kris­tu byli vy­hná­ni a roz­ptý­le­ni do di­aspo­ry, čímž de­fi­ni­tiv­ně ztra­ti­li vlast­nic­ké právo na toto území. Uplatňovat si dnes toto do­mně­lé vlast­nic­ké právo a ukrást vlast ji­né­mu ná­ro­du je zlo­čin, který volá do nebe.

Ná­bo­žen­ské ko­ře­ny

Ale za­čně­me od Adama. V ži­dov­ském ná­ro­dě byli od po­čát­ku jeho exis­ten­ce lidé ušlech­ti­lí, ale také zka­že­ní. Dobří i špat­ní. Lidé ctnost­ných mravů i lid­ská spo­di­na. Nikdo však ne­mů­že zpo­chyb­nit fakt, že Židé jsou pří­sluš­ní­ci vy­vo­le­né­ho ná­ro­da, který si sám Hos­po­din vy­bral, aby jeho pro­střed­nic­tvím usku­teč­nil spásu světa. Z to­ho­to ná­ro­da po­vstal Spa­si­tel Ježíš Kris­tus, jeho Matka Maria vždy Panna i Spa­si­te­lův ado­p­tiv­ní, po­zem­ský otec svatý Josef, apoš­to­lo­vé i ži­do­křes­ťa­né, první čle­no­vé Kris­to­vy církve, která si dodnes za­cho­va­la ne­pře­tr­ži­tou kon­ti­nu­i­tu v je­di­ně pravé, svaté a apoš­tolské Ka­to­lic­ké církvi. A poz­dě­ji se členy této Církve stali i mnozí ži­dov­ští kon­ver­ti­té, kteří se zřek­li učení svých ra­bí­nů a přestou­pi­li na ka­to­lic­kou víru.

Z vy­vo­le­né­ho ná­ro­da po­vsta­la spása, ale tento ne­stá­lý, vě­ro­lom­ný národ se jako celek ne­jed­nou zpro­ne­vě­řil svému po­slá­ní vést ná­ro­dy světa k je­di­né­mu pra­vé­mu Bohu. Sám Hos­po­din se vy­já­d­řil, že „je to lid tvrdé šíje“. (Ex 32, 9)

Byl to ne­pod­daj­ný národ, jehož pří­sluš­ní­ci za­bí­je­li pro­ro­ky a ka­me­no­va­li ty, kteří byli k němu po­slá­ni. (srov. Mt 23, 37) Židé byli a dodnes zů­sta­li ná­ro­dem dvou tváří. Jedné an­děl­ské a druhé ďá­bel­ské. Toto roz­dě­le­ní tra­gic­ky po­zna­me­na­lo celou do­sa­vad­ní his­to­rii vy­vo­le­né­ho ná­ro­da. I po za­čát­ku spa­si­tel­ské mise Je­ží­še Kris­ta byli Židé na­dá­le ná­ro­dem dvou tváří, ná­ro­dem roz­dě­le­ným na dobré a špat­né. Ti dobří při­ja­li učení Je­ží­še Kris­ta, ale zlí ho od­mít­li a stali se ne­přá­te­li Kris­ta i jeho učení. Ne­e­xis­tu­je národ, ve kte­rém by byla tak ob­rov­ská pro­past mezi dob­rý­mi a špat­ný­mi. Ab­so­lut­ní dobro v po­do­bě Spa­si­te­le lid­stva Je­ží­še Kris­ta, podle těla Žida. Na­pro­ti tomu stálo ab­so­lut­ní zlo v po­do­bě ži­dov­ských pře­dá­ků, kteří se svými stou­pen­ci při­vo­di­li smrt Bo­ho­člo­vě­ka. Velký zápas dobra a zla do­pro­vá­zel Židy v ce­lých je­jich dě­ji­nách.

Z vy­vo­le­né­ho ná­ro­da vyšli ti nej­lep­ší lidé, jaké kdy země no­si­la. Pře­de­vším Spa­si­tel Ježíš Kris­tus, který při­ne­sl světu spásu, jeho Matka Panna Maria i jeho ado­p­tiv­ní, po­zem­ský otec svatý Josef, ale také pro­ro­ci, apoš­to­lo­vé a všich­ni ušlech­ti­lí ži­do­křes­ťa­né, kteří se stali ná­sle­dov­ní­ky bož­ské­ho Spa­si­te­le. Tento ne­smír­ný pří­nos ži­dov­ské­ho ná­ro­da pro blaho lid­stva je ne­zpo­chyb­ni­tel­ný.

Právě Židé, kteří se stali křes­ťa­ny, měli nej­vět­ší zá­slu­hu na ex­plo­ziv­ním ší­ře­ní křes­ťan­ství do světa v po­čá­teč­ní fázi jeho exis­ten­ce. Za­slou­ži­li se o to pře­de­vším apoš­to­lo­vé, zvláš­tě apoš­tol ná­ro­dů, svatý Pavel, který si pro své mi­si­o­nář­ské po­slá­ní hodně vy­tr­pěl od ži­dov­ských ná­bo­žen­ských vůdců. Dokud byl ži­dov­ským fa­ri­ze­jem Sau­lem, on sám krutě pro­ná­sle­do­val křes­ťa­ny a sotva už někdy zjis­tí­me, zda ně­kte­ří z nich ne­za­pla­ti­li toto pro­ná­sle­do­vá­ní i svým ži­vo­tem. Z Písma sva­té­ho víme, že Saul měl účast na uka­me­no­vá­ní jáhna Ště­pá­na, prv­ní­ho křes­ťan­ské­ho mu­čed­ní­ka. Když však sám kon­ver­to­val a stal se apoš­to­lem Pavlem, po­cí­til bo­lest­ný úděl pro­ná­sle­do­va­né­ho ži­do­křes­ťa­na. Nelze za­po­mí­nat na to, že apoš­to­lo­vé byli Židé a kromě sva­té­ho Jana evan­ge­lis­ty byli všich­ni ná­si­lím usmr­ce­ni a stali se mu­čed­ní­ky. Mezi prv­ní­mi oběť­mi ži­dov­ské­ho pro­ná­sle­do­vá­ní křes­ťa­nů byli tedy pře­de­vším sa­mot­ní Židé, kteří při­ja­li křes­ťan­ství. Proto vní­má­me his­to­ric­ké po­slá­ní Židů v po­zi­tiv­ním i ne­ga­tiv­ním svět­le.

Ka­to­lic­ká cír­kev musí vždy od­mí­tat judais­mus, který je ne­slu­či­tel­ný s ka­to­lic­kým uče­ním, ne­mů­že však v žád­ném pří­pa­dě zpo­chybňovat vý­ji­meč­né po­sta­ve­ní ná­ro­da, který si sám Boží Syn Ježíš Kris­tus tak vrouc­ně za­mi­lo­val a vy­bral ho za svůj vy­vo­le­ný. Apoš­tol Pavel píše: „Brat­ři, ne­chci vás ne­chat v ne­vě­do­mos­ti, jak je to s tímto ta­jem­stvím, abys­te se proto ne­spo­lé­ha­li jen na svůj vlast­ní názor. Část Iz­ra­e­le se za­tvr­di­la, dokud ne­vstou­pí (do církve) po­ha­né v plném počtu, a tak bude za­chrá­něn celý Iz­ra­el, jak je to v Písmu: ‘Při­jde ze Siónu vy­ku­pi­tel a od­stra­ní od Ja­ku­ba bezbož­nost. A v tom bude zá­le­žet moje smlou­va s nimi, že za­hla­dím je­jich hří­chy.’ Pokud jde o evan­ge­li­um, jsou (Bo­ží­mi) od­půr­ci, a to k va­še­mu pro­spě­chu. Pokud však jde o vy­vo­le­ní, jsou mu drazí kvůli svým pra­ot­cům. Když totiž Bůh ně­ko­mu něco da­ru­je nebo když ně­ko­ho po­vo­lá, je to ne­od­vo­la­tel­né.“ (Řim 11, 25–29)

Jenže z vy­vo­le­né­ho ná­ro­da vze­šli nejen ti nej­lep­ší, ale i ti nej­hor­ší lidé, jaké kdy země no­si­la. Pro­rad­ná část vy­vo­le­né­ho ná­ro­da zů­sta­la za­sle­pe­ná a za­tvr­di­la se ve zlobě a vzpou­ře vůči svému Me­si­ášo­vi. Ta zů­sta­la i na­dá­le „lidem tvrdé šíje“, který od­mí­tal sklo­nit hlavu před Božím ma­jestá­tem a při­jmout Je­ží­še Kris­ta za svého Spa­si­te­le. Byla zde hroz­ná zá­pla­va zla ži­dov­ských fa­ri­zejů, zá­ko­ní­ků a celé té po­kři­ve­né struk­tu­ry teh­dej­ší ži­dov­ské spo­leč­nos­ti, plné pýchy a po­kry­tec­tví. Ži­dov­ští ná­bo­žen­ští vůdci poté, co při­vo­di­li Kris­to­vu smrt, za­ča­li pro­ná­sle­do­vat Židy, kteří při­ja­li křes­ťan­skou víru, a to velmi krutě a ne­mi­lo­srd­ně. Chtě­li v zá­rod­ku zni­čit dílo bož­ské­ho Spa­si­te­le Je­ží­še Kris­ta a zlik­vi­do­vat raně křes­ťan­skou Cír­kev, Ka­to­lic­kou cír­kev, která „je ří­ze­na Pe­t­ro­vým ná­stup­cem a bis­ku­py ve spo­le­čen­ství s ním.“ (Lumen gen­ti­um, č. 8). Toto po­čí­ná­ní ne­moh­lo zů­stat bez ode­zvy z nebe.

Bůh tak, jako často v mi­nu­los­ti, musel udě­lit vy­vo­le­né­mu ná­ro­du vý­chov­nou lekci, aby ho při­ve­dl na správ­nou cestu. Ti dobří Židé mu­se­li při­jmout utr­pe­ní, za­vi­ně­né zra­dou, které se do­pus­ti­li zlí pří­sluš­ní­ci ži­dov­ské­ho spo­le­čen­ství. Po­hro­mu, při­pra­ve­nou pro vy­vo­le­ný národ, před­po­vě­děl již Ježíš Kris­tus před svým ukři­žo­vá­ním, když ad­re­so­val ži­dov­ským pře­dá­kům tvrdá slova:

„Hadi, zmijí ple­me­no! Jak bu­de­te moci unik­nout před od­sou­ze­ním do pekla? Hle, proto k vám po­sí­lám pro­ro­ky, lidi moud­ré a uči­te­le Zá­ko­na. Ně­kte­ré z nich za­bi­je­te a ukři­žu­je­te, jiné bu­de­te ve svých synagógách bi­čo­vat a pro­ná­sle­do­vat z města do města. Tak na vás padne všech­na spra­ved­li­vá krev na zemi pro­lé­va­ná, od krve spra­ved­li­vé­ho Ábela až po krev Ba­ra­chi­ášo­va syna Za­cha­ri­á­še, kte­ré­ho jste za­bi­li mezi chrá­mem a ol­tá­řem. Amen, pra­vím vám: To všech­no padne na toto po­ko­le­ní. Je­ruza­lé­me, Je­ruza­lé­me! Za­bí­jíš pro­ro­ky a ka­me­nu­ješ ty, kdo jsou k tobě po­slá­ni. Ko­li­krát jsem chtěl shro­máž­dit tvoje děti, jako shro­maž­ďu­je kvoč­na svoje ku­řát­ka pod kří­d­la, ale ne­chtě­li jste. Proto váš dům zů­sta­ne opuš­tě­ný.“ (Mt 23, 33-38)

Bož­ský Spa­si­tel pla­kal nad pyš­ným Je­ruza­lé­mem a vy­slo­vil chmur­nou před­po­věď: „Kéž bys v tento den po­zna­lo i ty, co je pro tebe k po­ko­ji! Nyní však je to tvým očím skry­té. Neboť při­jdou na tebe dny, kdy tě tvoji ne­přá­te­lé ob­klí­čí ná­spem, ob­leh­nou tě a se­vřou ze všech stran, srov­na­jí tě se zemí, (vy­hla­dí) tvé děti a ne­ne­cha­jí v tobě kámen na ka­me­ni, pro­to­že jsi ne­po­zna­lo čas, kdy ti Bůh na­bí­dl svou přízeň.“ (Lk 19, 42-44)

Po­hro­ma však ne­při­šla oka­mži­tě. Hos­po­din dal vy­vo­le­né­mu ná­ro­du ještě téměř čtyři de­se­ti­le­tí k ob­rá­ce­ní. Pro­je­vil ob­di­vu­hod­nou tr­pě­li­vost vůči těm, kdo od­mít­li jeho evan­ge­li­um a při­bi­li na kříž jeho Syna. Jenže Boží sho­ví­va­vost ještě utvr­di­la jeho pro­tiv­ní­ky v je­jich vzdo­ro­vi­té ne­vě­ře. Ži­dov­ská ve­le­ra­da dále kr­va­vě pro­ná­sle­do­va­la křes­ťa­ny a sna­ži­la se zni­čit Kris­to­vo dílo. A tak se všech­ny Kris­to­vy před­po­vě­di o po­hro­mě, která po­stih­ne vy­vo­le­ný národ, beze zbyt­ku spl­ni­ly.

Po ka­ta­stro­fál­ní po­ráž­ce voj­sky Ří­ma­nů v roku 70 Židé ztra­ti­li svou vlast a mu­se­li po sta­le­tí žít roz­trou­še­ní v cizím světě, aby ko­na­li po­ká­ní a od­či­ni­li své podlé jed­ná­ní. Vzta­hy mezi Židy, kteří ne­při­ja­li křes­ťan­ství, a ji­ný­mi ná­ro­dy, byly velmi na­pja­té.

Židé se po pro­hra­né válce s Ří­ma­ny roz­ptý­li­li do di­aspo­ry, kde mnozí slí­di­li po křes­ťa­nech a udá­va­li je řím­ským úřa­dům. Tím se u křes­ťa­nů za­ko­ře­nil in­stink­tiv­ní odpor vůči Židům en bloc, který pře­tr­vá­val v křes­ťan­ské po­spo­li­tos­ti dlou­há sta­le­tí. Pro­je­vi­lo se to i v dí­lech cír­kev­ních Otců sv. Ba­zi­la, sv. Jan Zla­to­ús­té­ho a sv. Am­bro­že, v nichž na­chá­zí­me ra­di­kál­ní pro­ti­ži­dov­ské po­le­mi­ky. Mír­něj­ší po­stoj za­u­jí­má svatý Au­gustin, upo­zorňující na kon­ti­nu­i­tu Staré­ho a No­vé­ho zá­ko­na.

Po ofi­ci­ál­ním uzná­ní křes­ťan­ství v Řím­ské říši se si­tu­a­ce ra­di­kál­ně změ­ni­la. Za­tím­co křes­ťa­né mohli svo­bod­ně vy­zná­vat svou víru, Židé se ocit­li v men­ši­ně prak­tic­ky ve všech ze­mích, kde žili. V je­jich ži­vo­tě se stří­da­la ob­do­bí re­la­tiv­ní­ho roz­kvě­tu s ob­do­bí­mi kr­va­vých po­gro­mů, které de­ci­mo­va­ly ži­dov­skou po­pu­la­ci. V této svis­los­ti je však dů­le­ži­té při­po­me­nout, že cír­kev­ní au­to­ri­ta, zejmé­na pa­pe­žo­vé, ne­ne­se na or­ga­ni­zo­vá­ní těch­to po­gro­mů prak­tic­ky žád­nou vinu. Vždyť „za celé ob­do­bí 9.-20. stol. máme do­cho­vá­no téměř 300 pa­pež­ských do­ku­men­tů, od­su­zu­jí­cích každé ná­si­lí na Ži­dech.“²

Není po­slá­ním to­ho­to člán­ku po­drob­ně ro­ze­pi­so­vat dě­ji­ny kon­flik­tů Židů, kteří ne­při­ja­li křes­ťan­ství, s ji­ný­mi ná­ro­dy. Jsou po­měr­ně po­drob­ně po­psá­ny v jiném člán­ku, pu­b­li­ko­va­ném dne 9.8.2021.³

V kaž­dém pří­pa­dě je fak­tem, že Židé mu­se­li často utí­kat z jedné země do druhé před pro­ná­sle­do­vá­ním. Všech­ny ty pro­blémy si při­tom mohli ušet­řit velmi jed­no­du­chým způ­so­bem. Sta­či­lo při­jmout Je­ží­še Kris­ta, který tak vrouc­ně mi­lo­val svůj vy­vo­le­ný národ, za svého Spa­si­te­le a Vy­ku­pi­te­le a ak­cep­to­vat jeho bož­ské učení. Mohli se stát členy Ka­to­lic­ké církve Kris­to­vy a vý­znam­nou měrou při­spět k je­jí­mu roz­kvě­tu. Mohli tak své vy­hnan­ství pro­mě­nit v ušlech­ti­lou mi­sij­ní služ­bu.

Nedá se říci, že by bylo málo Židů, kteří se během sta­le­tí stali členy Ka­to­lic­ké církve. Často se za­po­mí­ná na to, že Židé jsou ná­ro­dem kon­ver­ti­tů. Mnozí z nich kon­ver­to­va­li na ka­to­lic­kou víru a za­řa­di­li se k tomu nej­lep­ší­mu, co kdy Ka­to­lic­ká cír­kev měla. Snad nej­zná­měj­ší z nich byla Edith Stei­no­vá, která v roce 1922 kon­ver­to­va­la na ka­to­lic­kou víru, a za­hy­nu­la v roce 1942 v kon­cen­t­rač­ním tá­bo­ře Osvě­tim jako řá­do­vá sest­ra Te­re­zie Be­ne­dik­ta od Kříže, svatá panna a mu­čed­ni­ce, spo­lu­pa­t­ron­ka Ev­ro­py. Nikdy však ne­do­šlo k ma­so­vé kon­ver­zi všech nebo ale­spoň dr­ti­vé vět­ši­ny Židů na ka­to­lic­kou víru.

Úska­lí si­o­nis­mu

Místo toho mnozí Židé tvr­do­šíj­ně za­ča­li hle­dat ne­bez­peč­né cesty vy­tvo­ře­ní vlast­ní­ho su­ve­rén­ní­ho státu na úkor ně­kte­ré­ho ji­né­ho ná­ro­da či státu ve světě, ač­ko­li tyto snahy byly spo­je­ny s mnoha ne­zná­mý­mi ri­zi­ky. Jed­nou z těch­to cest se stal si­o­nis­mus. Toto na­ci­o­na­lis­tic­ké hnutí, které vznik­lo ve druhé po­lo­vi­ně 19. sto­le­tí, si dalo za cíl vy­tvo­řit ži­dov­ský stát v Pa­les­ti­ně (podle hory Sion v Je­ruza­lémě). Židé si však ne­u­vě­do­mo­va­li, že si takto při­pra­vu­jí tu nej­hor­ší al­ter­na­ti­vu své bu­dou­cí exis­ten­ce jako ná­ro­da na této pla­ne­tě.

Za za­kla­da­te­le si­o­nis­mu v mo­der­ním smys­lu slova je po­va­žo­va­ný fi­lo­zof a spi­so­va­tel Moses Hess, který ve své knize Rom und Je­rusa­lem, die le­tz­te Nati­o­na­litätsfrage, pu­b­li­ko­va­né v Lip­sku v roce 1862, po­ža­do­val vy­tvo­ře­ní ži­dov­ské spo­leč­nos­ti v Pa­les­ti­ně. Na jeho myš­len­ky poz­dě­ji na­vá­zal Lev Pin­sker v roce 1882 svou pu­b­li­ka­cí Auto-Eman­ci­pati­on!, ale nej­víc se v roz­vo­ji si­o­nis­tic­ké­ho hnutí an­ga­žo­val The­o­dor Herzl. Ten vy­stou­pil v roce 1897­na si­o­nis­tic­kém kon­gre­su v Basi­le­ji s myš­len­kou na „ve­řej­ně uzna­ný a le­gál­ně za­ru­če­ný ži­dov­ský domov v Pa­les­ti­ně.“⁴

To byl prak­tic­ký za­čá­tek dlou­hé cesty si­o­nis­tů k vy­tvo­ře­ní státu Iz­ra­el. Je nutné jed­no­znač­ně kon­sta­to­vat, že vznik státu Iz­ra­el nelze ospra­ve­dl­nit žád­ným před­cho­zím pro­ná­sle­do­vá­ním Židů v mi­nu­los­ti nebo po­chyb­ný­mi ne­vě­dec­ký­mi po­stu­lá­ty si­o­nis­tů. Ti zdů­vodňovali své roz­hod­nu­tí vy­tvo­řit stát Židů na území Pa­les­ti­ny his­to­ric­ký­mi vazba­mi je­jich před­ků k území Pa­les­ti­ny ještě z před­křes­ťan­ské éry. Ne­u­vě­do­mo­va­li si, že uplatňovat si dě­dic­ké ná­ro­ky na toto území po sta­le­tí di­aspo­ry je při­nejmen­ším pro­ble­ma­tic­ké. Pokud bychom totiž zo­bec­ni­li ta­ko­vou lo­gi­ku v me­zi­ná­rod­ním právu, mu­se­ly by na­pří­klad Spo­je­né státy ame­ric­ké vy­tvo­řit na svém území in­di­án­ský stát, vrá­tit vládu do rukou pů­vod­ním oby­va­te­lům Ame­ri­ky a hro­mad­ně odtud de­por­to­vat při­stě­ho­val­ce, kteří při­šli na toto území po do­by­tí Ame­ri­ky Ev­ro­pa­ny.

A abychom byli blíže re­á­li­ím v ČR i SR, uveď­me zde ar­gu­men­ty Mi­lo­še Men­de­la z jeho Před­mlu­vy k pu­b­li­ka­ci Alfre­da M. Li­li­en­tha­la, která vyšla tis­kem v Praze v roce 1988 pod ná­zvem „Si­o­nis­mus“:

„Před­stav­me si, že by dnes někdo začal zpo­chybňovat exis­ten­ci ma­ďar­ské­ho ná­ro­da v jeho dneš­ních hra­ni­cích jen proto, že na území his­to­ric­ké Pa­no­nie, kam se ma­ďar­ské kmeny při­stě­ho­va­ly v 10. sto­le­tí, před­tím žilo slo­van­ské oby­va­tel­stvo…. Také si před­stav­me, že by dnes Němci žá­da­li od České re­pub­li­ky vrá­ce­ní území české kot­li­ny, na kte­rém žili před půl­dru­hým ti­sí­ci­le­tím je­jich ger­mán­ští před­ko­vé! Už na první po­hled to zní ab­surd­ně! Jenže přes­ně toto po­ža­do­va­li Židé od pa­les­tin­ských Arabů!“

Je nutno po­zna­me­nat, že myš­len­ka vy­stě­ho­vá­ní Židů do nové vlas­ti ne­by­la ži­dov­ským spe­ci­fi­kem a za­bý­va­ly se jí i ne­ži­dov­ské osob­nos­ti. Při­tom kromě Pa­les­ti­ny při­pa­da­la v úvahu i mnohá jiná území, na kte­rých by mohla vznik­nout nová vlast Židů. Šlo pře­de­vším o os­t­rov Ma­da­gaskar, ale i území Keni, Ar­gen­ti­ny, atp.

Ale toto je roz­sáh­lá pro­ble­ma­ti­ka na sa­mo­stat­ný dlou­hý člá­nek, proto ji na tomto místě ne­bu­de­me ro­ze­bí­rat. Kdo ze čte­ná­řů by měl zájem o její po­drob­něj­ší pro­stu­do­vá­ní, lze mu do­po­ru­čit jiný člá­nek au­to­ra.⁵

Na­ko­nec však tri­um­fo­va­li si­o­nis­té a je­jich po­ža­da­vek vy­tvo­ře­ní ži­dov­ské­ho státu v Pa­les­ti­ně. Si­o­nis­mus vý­raz­ně ze­sí­lil během první svě­to­vé války, ale pře­de­vším po ní. K vý­znam­né­mu po­su­nu při re­a­li­za­ci si­o­nis­tic­kých plánů došlo v roce 1916, kdy brit­ská vláda při­slí­bi­la ne­zá­vis­lost vět­ši­ně území vý­chod­ní­ho arab­ské­ho světa včet­ně Pa­les­ti­ny za pod­po­ru Velké Bri­tá­nie v první svě­to­vé válce. S vý­znam­nou pod­po­rou Arabů Bri­to­vé po­ra­zi­li Osman­skou říši, pod­po­ro­va­nou Ně­mec­kem. Vůči Pa­les­tin­cům se však Bri­to­vé do­pus­ti­li zrady vy­hlá­še­ním Bal­fou­ro­vy de­kla­ra­ce, sli­bu­jí­cí si­o­nis­tic­ké­mu hnutí ži­dov­ský ná­rod­ní domov v Pa­les­ti­ně. Bri­to­vé na tomto území vy­tvo­ři­li man­dát, kte­rým na­hra­di­li tu­rec­kou oku­pa­ci Pa­les­ti­ny. Pro­rad­ní Bri­to­vé hráli na dvě stra­ny. Lec­cos na­sli­bo­va­li Ara­bům, ale pak je pod­ved­li a vyšli vstříc si­o­nis­tům, čímž při­spě­li vý­znam­nou měrou k na­pl­ně­ní tragé­die Pa­les­tin­ců v poz­děj­ším ob­do­bí.

Je však nutné při­po­me­nout, že ne všich­ni Židé se se si­o­nis­mem zto­tožňovali. Bylo mezi nimi a dodnes je mnoho an­ti­si­o­nis­tů. Mi­mo­cho­dem i Al­bert Ein­stein, velký uče­nec se ži­dov­ský­mi ko­ře­ny, myš­len­ku ži­dov­ské­ho státu od­mí­tal a po­či­ny si­o­nis­tů kri­ti­zo­val. Jed­ním z mnoha an­ti­si­o­nis­tů byl také ame­ric­ký ži­dov­ský in­te­lek­tu­ál Alfred M. Li­li­en­thal, který ve své pu­b­li­ka­ci The Zi­o­nist Con­necti­on, vy­da­né na­kla­da­tel­stvím Dodd, Mead & Com­pa­ny v New Yorku v roce 1978, podro­bil prak­ti­ky si­o­nis­tů tvrdé kri­ti­ce. V tomto člán­ku jsou mimo jiné po­u­ži­ty i údaje ze zkrá­ce­né­ho čes­ké­ho pře­kla­du této knihy Alfre­da M. Li­li­en­tha­la.⁶

Pu­b­li­ka­ce ani po dlou­hých le­tech od svého vy­dá­ní ne­ztra­ti­la nic ze své ak­tu­ál­nos­ti a je klí­čem i k po­cho­pe­ní krize, kte­rou je zmí­tán sou­čas­ný Iz­ra­el. Snaha vy­tvo­řit ži­dov­ský stát na území Pa­les­ti­ny vy­vo­la­la četné pro­tes­ty ži­dov­ských an­ti­si­o­nis­tů i mnoha Arabů. Nic to však ne­po­moh­lo. Si­o­nis­té svůj záměr na­ko­nec usku­teč­ni­li, mu­se­li však čekat až do roku 1948.

Vznik státu Iz­ra­el v roce 1948 na území obyd­le­ném ma­jo­rit­ním arab­ským oby­va­tel­stvem tedy lo­gic­ky způ­so­bil, že se tento re­gi­on stal jed­nou z nej­vý­buš­něj­ších ob­las­tí naší pla­ne­ty. Pokud by byli si­o­nis­té ob­sa­di­li ně­kte­ré ne­o­byd­le­né, re­spek­ti­ve velmi málo obyd­le­né území, bylo by ta­ko­vé ře­še­ní méně bo­les­ti­vé. Pa­les­ti­na však byla obyd­le­na pa­les­tin­ský­mi Araby. Vy­zna­va­čů ži­dov­ské víry tam bylo velmi málo. Ještě i „na pře­lo­mu 19. a 20. sto­le­tí jich zde ne­by­lo více než 50 000.“⁷

I v roce 1917 tvo­ři­la ži­dov­ská po­pu­la­ce v Pa­les­ti­ně pouze 7 % ze 700 000 oby­va­tel území. Ostat­ní „byli mus­li­mo­vé (570 000) a křes­ťan­ští Ara­bo­vé (70 000).“⁸ Nic však si­o­nis­ty ne­moh­lo za­sta­vit v je­jich po­čí­ná­ní. Při re­a­li­za­ci svého snu se si­o­nis­tič­tí vůdci s nikým „ne­maz­li­li“ a ni­ko­ho ne­ne­chá­va­li na po­chy­bách, že jsou ochot­ni do­pus­tit se i těch nej­ob­lud­něj­ších zlo­či­nů. Je­jich te­ro­ris­tic­ká ko­man­da pra­co­va­la se stále pre­ciz­něj­ší bru­ta­li­tou. Vý­po­čet zlo­či­nů si­o­nis­tic­ké­ho te­ro­ris­mu po celou dobu je­jich pů­so­be­ní by byl dlou­hý a mi­mo­řád­ně kr­va­vý. A ani zda­le­ka nebyl za­mě­řen jen na Araby, ale na všech­ny, kteří jim stáli v cestě při re­a­li­za­ci je­jich zlo­čin­né­ho plánu. Oběť­mi je­jich te­ro­ris­tic­kých ma­sa­krů byli také Bri­to­vé a pří­sluš­ní­ci ji­ných ná­ro­dů, do­kon­ce i Židé.

Pro si­o­nis­ty bylo ty­pic­ké, že při svých te­ro­ris­tic­kých ak­cích ne­jed­nou zma­sa­kro­va­li i vlast­ní soukme­nov­ce. Když šli za svým cílem, počet obětí ze stra­ny sa­mot­ných Židů hrál po­druž­nou roli. Dů­le­ži­tý byl ko­neč­ný cíl: vy­tvo­ře­ní ži­dov­ské­ho státu v Pa­les­ti­ně. Za ja­kou­ko­li cenu.

Po druhé svě­to­vé válce in­ten­zi­ta si­o­nis­tic­ké­ho te­ro­ris­mu v Pa­les­ti­ně na­růs­ta­la. Do to­ho­to ob­do­bí za­pa­dá i jeden z nej­o­třes­něj­ších ma­sa­krů pa­les­tin­ské­ho oby­va­tel­stva, ke kte­ré­mu došlo ve ves­ni­ci Dajr Jásín dne 9. dubna 1948. Zor­ga­ni­zo­va­la ho si­o­nis­tic­ká te­ro­ris­tic­ká ko­man­da Irgun a Lechi, která vy­vraž­di­la 254 lidí, včet­ně žen a dětí. Bylo mezi nimi i 35 tě­hot­ných žen. Je­jich těla te­ro­ris­té po činu na­há­ze­li do stud­ny. Poz­dě­ji byla pod hro­ma­da­mi mrtvých těl na­le­ze­na živá šes­ti­le­tá dívka. Hrůzu ma­sa­k­ru ve ves­ni­ci Dajr Jásín lze po­rov­nat jen s hrů­zou zlo­či­nů ně­mec­kých na­cis­tů v Ora­dou­ru a Li­di­cích. Ma­sa­kr byl tak dě­si­vý, že se od něj distan­co­va­li i mnozí ži­dov­ští in­te­lek­tu­á­lo­vé. Ofi­ci­ál­ně se od něj distan­co­va­la i Ži­dov­ská agen­tu­ra, ale to jí ne­brá­ni­lo poz­dě­ji vy­u­žít psy­cho­lo­gic­ké­ho účin­ku ma­sa­k­ru k za­stra­šo­vá­ní Arabů. Vy­u­ži­la k tomu le­tá­ky a auta s am­p­li­o­ny, která jez­di­la po arab­ských ves­ni­cích, aby arab­sky za­stra­šo­va­la ves­ni­ča­ny, že pokud ne­o­pus­tí své do­mo­vy, stane se osud Dajr Já­sí­nu i je­jich osu­dem. Ži­dov­ský spi­so­va­tel Don Pe­re­tz po­psal účin­ky Dajr Já­sí­nu jako „ma­so­vou psychózu stra­chu, která se zmoc­ni­la ce­lé­ho arab­ské­ho spo­le­čen­ství.“⁹

Papež Pius XII. a si­o­nis­mus

V této sou­vis­los­ti je vhod­né při­po­me­nout, že ge­ni­ál­ní papež Pius XII. již před vzni­kem státu Iz­ra­el pro­je­vo­val vážné obavy o osud pa­les­tin­ských Arabů a ener­gic­ky vy­stu­po­val na je­jich obra­nu. Proto ra­di­kál­ně vy­stu­po­val proti vzni­ku ži­dov­ské­ho státu a nikdy ho ne­u­znal. Vývoj udá­los­tí v tomto ne­klid­ném re­gi­o­nu až do dneš­ních dnů mu dává v plném roz­sa­hu za prav­du. Při­tom právě Pius XII. byl velký ochrán­ce Židů. Ži­dov­ský te­o­log a his­to­rik Pin­chas La­pi­de od­ha­du­je, že jich nejmé­ně 700 000 za­chrá­nil před usmr­ce­ním na­cis­ty, ale prav­dě­po­dob­ně do­kon­ce až 860 000.¹⁰

Papež Pius XII. skrý­val Židy, kde jen mohl. Jen v sa­mot­né pa­pež­ské re­zi­den­ci Cas­tel Gan­dol­fo našlo úto­čiš­tě kolem 8 000 uprch­lí­ků. Ovšem nejen tam. Na pa­pe­žův pří­kaz skrý­va­ly Židy všech­ny ka­to­lic­ké in­sti­tu­ce v Římě. Cel­kem více než 150 kláš­te­rů a cír­kev­ních za­ří­ze­ní jim po­sky­to­va­lo stře­chu nad hla­vou. Za své po­čí­ná­ní si papež Pius XII. vy­slou­žil pře­zdív­ku „tichý za­chrán­ce“. Úcta ži­dov­ských osob­nos­tí k pa­pe­ži Piovi XII. byla tak velká, že řím­ský vrch­ní rabín Isra­el Zolli kon­ver­to­val v roce 1945 na ka­to­lic­kou víru a zvo­lil si křest­ní jméno Eu­ge­nio k uctě­ní pa­pe­žo­va ob­čan­ské­ho jména Eu­ge­nio Pa­cel­li. Spolu s ním kon­ver­to­va­la také jeho man­žel­ka.

V den úmrtí pa­pe­že za­zně­lo mnoho po­chval­ných slov na jeho ad­re­su ze stra­ny mnoha ži­dov­ských před­sta­vi­te­lů. Pro ilu­stra­ci to byla na­pří­klad iz­ra­el­ská mi­nis­ter­ská před­sed­ky­ně Golda Me­i­ro­vá, řím­ský ve­le­ra­bín Elio Toaff a jiní.¹¹

Právě Ka­to­lic­ká cír­kev během pon­ti­fi­ká­tu Pia XII. měla nej­vět­ší zá­slu­hy na zá­chra­ně Židů před na­cis­tic­kým te­ro­rem a za­pla­ti­la za to mi­mo­řád­ně vy­so­kou cenu. Přes 4 ti­sí­ce kněží, ře­hol­ní­ků a ře­hol­nic při­pra­vi­li na­cis­té o život proto, že po­má­ha­li Židům.¹²

Jenže papež Pius XII., který měl tak velké zá­slu­hy při zá­chra­ně Židů během druhé svě­to­vé války, byl po­dob­ně jako jeho před­chůd­ci Pius X., Be­ne­dikt XV. a Pius XI. roz­hod­ným od­půr­cem si­o­nis­mu.

Si­o­nis­mus hroz­bou pro svět

Si­o­nis­mus vždy byl a dodnes je pro Ka­to­lic­kou cír­kev hroz­bou, do­kon­ce Řím i se síd­lem pa­pe­že je jed­ním z cílů ja­der­ných zbra­ní státu Iz­ra­el. Po­tvr­dil to Mar­tin van Cre­veld, pro­mi­nent­ní pro­fe­sor vo­jen­ské his­to­rie na pres­tiž­ní Hebrej­ské uni­ver­zi­tě v Je­ruza­lémě, který v roce 2002 řekl pro ni­zo­zem­ský ča­so­pis El­se­vier mimo jiné ná­sle­du­jí­cí věty: „Máme ně­ko­lik sto­vek ja­der­ných hla­vic a raket, které mů­že­me sho­dit kam­ko­li, do­kon­ce i na Řím. S le­ta­dly je vět­ši­na ev­rop­ských hlav­ních měst do­kon­ce naším cílem… Máme mož­nost stáh­nout svět s sebou, pokud my pad­ne­me. A mohu vás ujis­tit, že to udě­lá­me dříve, než bude Iz­ra­el zni­čen.“¹³

Toto vy­já­d­ře­ní jed­no­znač­ně do­ka­zu­je, že seku­lár­ní stát Iz­ra­el zva­žu­je jako jednu z mož­nos­tí zni­če­ní Říma i se síd­lem pa­pe­že ja­der­ný­mi zbra­ně­mi. Není to ostat­ně nic ne­po­cho­pi­tel­né­ho a ne­lo­gic­ké­ho. Boj proti Ka­to­lic­ké církvi má v ži­dov­ské po­spo­li­tos­ti hlu­bo­ké ko­ře­ny a sahá do vzdá­le­něj­ší mi­nu­los­ti. Mnozí ži­dov­ští li­be­rá­lo­vé se stá­va­li zed­ná­ři a vše­mož­ně se sna­ži­li osla­bit po­sta­ve­ní Ka­to­lic­ké církve ve světě. Ze ži­dov­ské­ho pro­stře­dí vze­šel i mar­xis­mus, který vzni­kl v 19. sto­le­tí na zá­kla­dě spisů ži­dov­ských au­to­rů Karla Marxe a Fried­ri­cha En­gel­se.

Jako ka­to­lí­ci mu­sí­me ka­te­go­ric­ky od­mít­nout mar­xis­tic­kou te­o­rii pře­mě­ny re­ál­ných spo­le­čen­ských po­mě­rů, včet­ně ná­sil­né změny vlast­nic­kých vzta­hů po­mo­cí re­vo­luč­ní­ho tříd­ní­ho boje. Vývoj mar­xis­mu ve 20. sto­le­tí vy­ús­til do kr­va­vé­ho re­vo­luč­ní­ho te­ro­ru, který zde­vas­to­val mnohé země světa. Způ­so­bil ne­smír­né utr­pe­ní pří­sluš­ní­kům mnoha ná­ro­dů a při­pra­vil o život mi­li­o­ny lidí.

Právě ži­dov­ští pří­vr­žen­ci Marxe a En­gel­se byli hlav­ní­mi ini­ci­á­to­ry bol­še­vic­ké re­vo­lu­ce v Rusku v roce 1917, známé také pod ná­zvem Velká říj­no­vá so­ci­a­lis­tic­ká re­vo­lu­ce. Byli to pře­de­vším Lev Troc­kij (ro­ze­ný Bron­stein), Lev Ka­me­něv (ro­ze­ný Ro­sen­feld), Gri­go­rij Zi­no­vjev (ro­ze­ný Ap­fel­baum), Karl Radek, ale i další ži­dov­ští re­vo­lu­ci­o­ná­ři.

Za­jí­ma­vý je původ Vla­di­mí­ra Il­ji­če Le­ni­na, vůdce bol­še­vi­ků. Le­ni­nův otec, Ilja Ni­ko­la­je­vič Ulja­nov, byl Rus. Le­ni­no­va matka, ro­ze­ná Maria Ale­xan­drov­na Blank, byla dce­rou Ale­xan­dra Blan­ka, Žida, který při­jal křes­ťan­ství, ale její matka byla napůl Němka a napůl Švéd­ka. Je­li­kož se ži­dov­ství dědí po matce, podle ži­dov­ské­ho ná­bo­žen­ské­ho práva Le­ni­no­va matka ne­by­la Ži­dov­ka, a tedy ani Lenin nebyl Žid, ač­ko­li jeho děd měl ži­dov­ský původ.

V zájmu ob­jek­ti­vi­ty je však třeba kon­sta­to­vat, že ži­dov­ští bol­še­vi­ci tvo­ři­li sou­část seku­lár­ní men­ši­ny ži­dov­ské po­pu­la­ce Ruska. Židé v car­ském Rusku vět­ši­nou bol­še­vic­kou re­vo­lu­ci od­mí­ta­li. A také znač­ná část pravé ruské in­te­li­gen­ce.

Si­o­nis­té ucí­ti­li ob­rov­skou šanci do­vést svůj zlo­čin­ný plán do konce již po re­zo­lu­ci OSN z 29. lis­to­pa­du 1947, ne­ú­spěš­ně roz­dě­lu­jí­cí Pa­les­ti­nu na dva státy. Ještě i v té době však bylo možné při­jmout méně kr­va­vé, a hlav­ně spra­ved­li­věj­ší ře­še­ní. Zvlášt­ní výbor pro Pa­les­ti­nu (UN­SCOP), vy­tvo­ře­ný OSN v květ­nu 1947, totiž 31. srpna téhož roku na­vr­hl dvě kon­cep­ce: vy­tvo­ře­ní fe­de­rál­ní­ho dvou­ná­rod­ní­ho státu a roz­dě­le­ní. Na­neštěs­tí právě vět­ši­no­vý návrh roz­dě­le­ní Pa­les­ti­ny „při­ja­lo Valné shro­máž­dě­ní OSN 29. lis­to­pa­du 1947 jako re­zo­lu­ci číslo 181. Usne­se­ní pro­šlo díky ener­gic­ké pod­po­ře ame­ric­ké­ho pre­zi­den­ta Harry­ho Tru­ma­na.“¹⁴ 33 států hla­so­va­lo pro re­zo­lu­ci, 13 ji od­mít­lo a 10 států se zdr­že­lo hla­so­vá­ní. Židé po­vět­ši­ně plán při­ja­li, vět­ši­na arab­ských před­sta­vi­te­lů a arab­ských států však od­mít­la sa­mot­nou mož­nost vzni­ku ži­dov­ské­ho státu, ve kte­rém se Ara­bo­vé sta­nou pod­řad­nou mi­no­ri­tou, a kri­ti­zo­va­la i ve­li­kost a kva­li­tu území ži­dov­ské­ho státu. Proto Ara­bo­vé tuto re­zo­lu­ci OSN od­mít­li a po­ža­do­va­li za­cho­vá­ní ne­dě­li­tel­nos­ti území Pa­les­ti­ny. Byli však pře­vál­co­vá­ni vý­vo­jem udá­los­tí, které na­bra­ly ne­zvrat­ný trend. Vznik státu Iz­ra­el dne 14. květ­na 1948 de­fi­ni­tiv­ně zpe­če­til tra­gic­ký osud Pa­les­tin­ců. Židé, kteří byli kdysi ná­ro­dem bez vlas­ti, olou­pi­li Pa­les­tin­ce o je­jich vlast, kte­rou si ne­prá­vem při­vlast­ni­li.

Vzni­kem státu Iz­ra­el teror vůči pů­vod­ním oby­va­te­lům území Pa­les­ti­ny nabyl ob­lud­ných roz­mě­rů. Araby si­o­nis­té hro­mad­ně vy­há­ně­li z je­jich do­mo­vů, aby se do nich už nikdy ne­vrá­ti­li. Tento scé­nář re­a­li­zo­va­li ně­ko­lik ná­sle­du­jí­cích de­se­ti­le­tí. Po­li­ti­ka ni­če­ní pa­les­tin­ských obyd­lí, ba ce­lých arab­ských ves­nic na celém území kon­t­ro­lo­va­ném Iz­ra­e­lem, se stala velmi účin­ným ná­stro­jem si­o­ni­za­ce Pa­les­ti­ny.

Vznik státu Iz­ra­el patří k nej­ne­šťast­něj­ším a nej­spor­něj­ším mo­men­tům v dě­ji­nách lid­stva i v dě­ji­nách ži­dov­ské­ho ná­ro­da. V mo­men­tě jeho zrodu dne 14. květ­na 1948 tak vzni­kl „dě­dič­ný hřích“ státu Iz­ra­el, který je zdro­jem sou­stav­né­ho ne­po­ko­je to­ho­to vý­buš­né­ho kous­ku světa. Iz­ra­el totiž po­vstal na ulou­pe­né půdě, která byla ná­si­lím ode­brá­na jejím pů­vod­ním oby­va­te­lům. Toto je dě­dič­ný hřích státu Iz­ra­el, ke kte­ré­mu si­o­nis­tič­tí vra­ho­vé při­dá­va­jí nové a další hří­chy sys­te­ma­tic­kou li­kvi­da­cí pů­vod­ní­ho oby­va­tel­stva Pa­les­ti­ny.

Celá exis­ten­ce státu Iz­ra­el je ob­do­bím ne­u­stá­lé­ho po­šla­pá­vá­ní práv pa­les­tin­ských Arabů, kteří se po de­se­ti­le­tí marně do­má­ha­li spra­ve­dl­nos­ti. Ne­po­moh­ly jim ani re­zo­lu­ce OSN, ani tlak svě­to­vé­ho spo­le­čen­ství na Iz­ra­el. Za ži­dov­ským stá­tem totiž stály vliv­né síly ve světě, pře­de­vším nej­moc­něj­ší z moc­ných pro­tek­to­rů, USA.

Iz­ra­el se od svého vzni­ku v roce 1948 sna­žil vy­bu­do­vat stát s roz­ho­du­jí­cí ži­dov­skou vět­ši­nou. To však bylo prak­tic­ky ne­před­sta­vi­tel­né bez po­stup­né sys­te­ma­tic­ké li­kvi­da­ce pů­vod­ní­ho oby­va­tel­stva Pa­les­ti­ny. Si­o­nis­tic­ké hnutí v první řadě uved­lo do po­hy­bu dva mi­grač­ní prou­dy: ži­dov­ské při­stě­ho­va­lec­tví do země a nu­ce­nou emi­gra­ci Arabů ze země. Vět­ši­na arab­ských rol­ní­ků ztra­ti­la svou půdu již během první arab­sko-iz­ra­el­ské války v le­tech 1948-1949. Po zá­sa­hu oz­bro­je­ných sil se orné půdy arab­ských ves­nic zmoc­ni­ly nej­bliž­ší ki­bucy (pozn. re­dak­ce: ži­dov­ské ze­mě­děl­ské ko­mu­ni­ty na druž­stev­ním zá­kla­dě). V zájmu vy­tvo­ře­ní ži­dov­ské vět­ši­ny pro­bí­ha­lo ma­so­vé vy­síd­lo­vá­ní zchud­lých Arabů. Ti­sí­ce Pa­les­tin­ců byly v roce 1948 při­nu­ce­ny uprch­nout ze svých do­mo­vů. Poz­dě­ji se k nim v exilu při­po­ji­li další, „kteří byli vy­hoš­tě­ni, když válka skon­či­la.“¹⁵

V Pa­les­ti­ně žilo ten­krát asi 600 000 Židů v po­rov­ná­ní s 1,2 mi­li­o­ny Arabů. I když Židé tehdy vlast­ni­li jen 6 % pa­les­tin­ské půdy, plán na roz­dě­le­ní země při­sou­dil si­o­nis­tic­ké­mu státu více než po­lo­vi­nu země, a to tu nej­ú­rod­něj­ší.¹⁶ Ještě v roce 1948 bylo v si­o­nis­ty ob­sa­ze­né části Pa­les­ti­ny, která se v roce 1948 stala Iz­ra­e­lem, 475 ves­nic a měst. Dnes z to­ho­to počtu zbylo už jen 90. Zbý­va­jí­cích 385 podle zprá­vy Iz­ra­el­ské ligy pro lid­ská a ob­čan­ská práva z roku 1973 srov­na­li se zemí si­o­nis­tič­tí used­lí­ci. Dne „11. pro­sin­ce 1948 při­ja­lo Valné shro­máž­dě­ní OSN re­zo­lu­ci č. 194, po­tvr­zu­jí­cí Pa­les­tin­cům vy­hna­ným Iz­ra­el­ci právo na ná­vrat do svých do­mo­vů nebo od­škod­ně­ní pro ty, kteří se vrá­tit ne­chtě­jí. Každý rok při­jí­má Valné shro­máž­dě­ní po­dob­né re­zo­lu­ce, které Iz­ra­el jed­no­du­še od­mí­tá plnit.“¹⁶

Pa­les­tin­ci se nikdy ne­do­čka­li vy­tvo­ře­ní vlast­ní­ho státu na­vzdo­ry tomu, že „re­zo­lu­ce Val­né­ho shro­máž­dě­ní č. 3236 po­tvr­zu­je právo pa­les­tin­ské­ho lidu na se­be­ur­če­ní a vy­tvo­ře­ní vlast­ní­ho ne­zá­vis­lé­ho státu.“¹⁶

Si­o­nis­mus má na svě­do­mí ge­no­ci­du arab­ské­ho oby­va­tel­stva Pa­les­ti­ny. Si­o­nis­tič­tí vůdci po­cho­pi­li, že nej­vět­ší hroz­bou pro re­a­li­za­ci je­jich zrůd­né­ho plánu před­sta­vu­jí vzdě­la­ní před­sta­vi­te­lé arab­ské­ho oby­va­tel­stva Pa­les­ti­ny, proto za­vraž­di­li ti­sí­ce pa­les­tin­ských vůdců, včet­ně učen­ců, du­chov­ních vůdců, fi­lo­zo­fů, bás­ní­ků a kaž­dé­ho, kdo in­spi­ru­je Pa­les­tin­ce k vlas­te­nec­tví. Tyto vraž­dy usku­teč­ni­la si­o­nis­tic­ká te­ro­ris­tic­ká ko­man­da po celém světě, do­kon­ce i v USA.

Mezi oběť­mi si­o­nis­tic­ké­ho te­ro­ru však nejsou jen vzdě­la­ní Pa­les­tin­ci, ale i oby­čej­ní oby­va­te­lé země, mezi nimi do­kon­ce i ti­sí­ce dětí. Jak uvedl ve svém člán­ku dne 5.4.2021 tu­rec­ký autor Musta­fa De­ve­ci, od září 2000 iz­ra­el­ské bez­peč­nost­ní síly na oku­po­va­ných a ob­lé­ha­ných pa­les­tin­ských úze­mích za­bi­ly 2 013 pa­les­tin­ských dětí a ti­sí­ce dal­ších za­dr­žo­va­ly. Autor při­tom vy­chá­zel z údajů iz­ra­el­ské or­ga­ni­za­ce pro lid­ská práva B’Tse­lem.¹⁷

Ob­zvlášť těžký je ži­vot­ní úděl oby­va­tel pásma Gazy, to­ho­to nej­vět­ší­ho kon­cen­t­rač­ní­ho tá­bo­ra na světě, v němž žije v ne­lid­ských pod­mín­kách 2,3 mi­li­o­nu oby­va­tel. Zlo­čin­né prak­ti­ky iz­ra­el­ské­ho státu v lednu 2022 po­drob­ně po­psa­la or­ga­ni­za­ce Am­nesty In­ter­nati­o­nal v roz­sáh­lém do­ku­men­tu s ná­zvem „Iz­ra­el­ský apartheid vůči Pa­les­tin­cům: Krutý sys­tém nad­vlá­dy a zlo­či­nu proti lid­skosti.“ Sprá­va „od­krý­vá ma­so­vé vy­vlastňování pa­les­tin­ské­ho ma­jet­ku a půdy, ne­zá­kon­né vraž­dy, nu­ce­né pře­su­ny, dras­tic­ká ome­ze­ní po­hy­bu, ale také ode­pře­ní svo­bod­né­ho při­hlá­še­ní se k ná­rod­nos­ti a ob­čan­ství. Jedná se o zlo­či­ny, které vy­tvá­ří sys­tém aparthei­du a tedy zlo­či­ny proti lid­skosti, jak je de­fi­nu­je Řím­ský sta­tut Me­zi­ná­rod­ní­ho trest­ní­ho soudu a Me­zi­ná­rod­ní úmlu­va o po­tla­če­ní a tres­tá­ní zlo­či­nu aparthei­du. Am­nesty proto vy­zý­vá Me­zi­ná­rod­ní trest­ní soud, aby za­čle­nil zlo­čin aparthei­du do své sou­čas­né in­ves­ti­ga­ce oku­po­va­né­ho území Pa­les­ti­ny. Zá­ro­veň ape­lu­je na všech­ny státy, aby vy­u­ži­ly mož­nos­ti i pra­vo­mo­ci a po­sta­vi­ly pa­cha­te­le aparthei­du před spra­ve­dl­nost. Re­port or­ga­ni­za­ce se opírá o dlou­ho­do­bou a peč­li­vou práci Pa­les­tin­ců, Iz­ra­el­ců i me­zi­ná­rod­ních ne­vlád­ních or­ga­ni­za­cí.“¹⁸

Při­tom ke spácha­ným zlo­či­nům aparthei­du při­řa­zu­je i vraž­dy dětí. Agnès Calla­mard, ge­ne­rál­ní ta­jem­ni­ce Am­nesty In­ter­nati­o­nal, při uve­řej­ně­ní re­por­tu uved­la: „Náš vý­zkum od­ha­lu­je sku­teč­ný roz­sah aparthei­du ze stra­ny iz­ra­el­ské­ho re­ži­mu. S Pa­les­tin­ci totiž za­chá­zí jako s pod­řad­nou rasou, ať už žijí v Gaze, vý­chod­ním Je­ruza­lé­mu nebo na Zá­pad­ním břehu Jor­dá­nu. Jsou navíc se­gre­go­va­ní a sys­te­ma­tic­ky při­pra­vo­va­ní o svá práva. Me­zi­ná­rod­ní ko­mu­ni­ta má proto po­vin­nost jed­nat.“¹⁸

Si­o­nis­tic­ký te­ro­ris­mus pod­ní­til vznik pa­les­tin­ské­ho te­ro­ris­mu, jehož po­sled­ním šo­ku­jí­cím pro­je­vem byla již zmiňovaná roz­sáh­lá ofen­zí­va pa­les­tin­ských mi­li­tant­ních sku­pin, ve­de­ných hnu­tím Hamás, proti Iz­ra­e­li dne 7. října 2023. Mu­sí­me od­sou­dit pa­les­tin­ský te­ro­ris­mus stej­ně jako si­o­nis­tic­ký, jenže – jak už bylo uve­de­no - alfou a omegou celé té kr­va­vé his­to­rie je vznik státu Iz­ra­el na ulou­pe­né pa­les­tin­ské půdě a dlou­há de­se­ti­le­tí ge­no­ci­dy Pa­les­tin­ců, které se do­pouš­těl a dodnes do­pouš­tí ži­dov­ský stát.

V této sou­vis­los­ti se na­lé­ha­vě vnu­cu­je otáz­ka: Je možné smýt „dě­dič­ný hřích“ i všech­ny další hří­chy státu Iz­ra­el? Je možné při­nést klid a bla­hobyt ne­klid­né­mu ži­dov­ské­mu ná­ro­du? Ur­či­tě ano, jenže nej­pr­ve by mu­se­la být spo­leč­nost v Iz­ra­e­li od zá­kla­dů pře­bu­do­vá­na. Pře­de­vším by se Iz­ra­el musel zříct své ra­ko­vi­ny: si­o­nis­mu. Vždyť i OSN v re­zo­lu­ci z 10. lis­to­pa­du 1975 ne­kom­pro­mis­ně při­rov­na­la si­o­nis­mus k ra­sis­mu a k ra­so­vé dis­kri­mi­na­ci. Židé by mu­se­li jako národ pro­jít to­tál­ní kon­ver­zí. Zřek­nout se mi­nu­lých hříchů a při­jmout Je­ží­še Kris­ta za svého Spa­si­te­le a Vy­ku­pi­te­le. Při­znat Pa­les­tin­cům právo na se­be­ur­če­ní a všech­na lid­ská práva, o která je při­pra­vi­li. A také omlu­vit se za zlo­či­ny, které na nich na­pácha­li v mi­nu­los­ti. A pře­de­vším ne­u­stá­le konat po­ká­ní.

Je to tak jed­no­du­ché a při­tom tak těžké. Jenže bez toho Židé nikdy ne­na­jdou pokoj na tomto světě. Pří­sluš­ní­ci vy­vo­le­né­ho ná­ro­da už jed­nou musí po­cho­pit, že cesta k míru a bla­hoby­tu ne­ve­de skrze bu­do­vá­ní sil­né­ho státu s od­stra­šu­jí­cí­mi zbra­ně­mi, ale skrze Je­ží­še Kris­ta. Po­zi­tiv­ní zprá­vou je, že ne­za­ne­dba­tel­ná část Židů již našla cestu ke Kris­tu. Svěd­čí o tom i pří­pad „Ic­chaka, pol­ské­ho Žida, který po ně­ko­li­ka de­se­ti­le­tích při­šel z Iz­ra­e­le do Pol­ska, aby se vy­rov­nal se svými ado­p­tiv­ní­mi ro­di­či, vedl je ke smí­ře­ní s Bohem ve svá­tos­ti po­ká­ní a uká­zal jim mi­lu­jí­cí­ho Je­ží­še, který od­pouš­tí a umožňuje od­puš­tě­ní, který je Prav­da a Mi­lo­sr­den­ství sa­mot­né.“¹⁹

Toto je vzor, in­spi­ra­ce a cesta do bu­douc­nos­ti pro všech­ny pří­sluš­ní­ky vy­vo­le­né­ho ná­ro­da. Jiné cesty k vy­tou­že­né­mu po­ko­ji a blahu není. Buď vy­vo­le­ný národ při­jme Je­ží­še Kris­ta za svého Spa­si­te­le a Vy­ku­pi­te­le a osvo­jí si jeho učení, nebo stát Iz­ra­el čeká po­stup­ná li­kvi­da­ce v ne­u­stá­lých voj­nách na území Pa­les­ti­ny. Třetí cesty není.

Pozn. re­dak­ce:

Náš web se za­bý­vá pri­o­rit­ně ná­bo­žen­skou pro­ble­ma­ti­kou. Pro­fán­ním té­ma­tům se vě­nu­je pouze tehdy, když mají vztah k ná­bo­žen­ským a mrav­ním hod­no­tám. Pu­b­li­ko­vat dle těch­to kri­té­rií zde může každý, kdo „umí psát“ a jehož člán­ky jsou schop­ny sty­lis­tic­ky za­ujmout čte­ná­ře. Ne­zbyt­nou pod­mín­kou ale je, aby tyto statě byly v plném sou­la­du s au­ten­tic­kou ka­to­lic­kou nau­kou, proto ne­mů­že­me při­jmout ta­ko­vé, které jsou např. po­plat­ny duchu sou­čas­né­ho ne­o­mo­der­nis­mu roz­ší­ře­né­ho uvnitř Ka­to­lic­ké církve.

Ná­zo­ry jed­not­li­vých au­to­rů v otáz­kách po­li­tic­kých, eko­no­mic­kých apod. ne­mu­sí být ve shodě s ná­zo­ry re­dak­ce. Ak­cep­tu­je­me i ta­ko­vé člán­ky, pokud nejsou hloupé, zma­te­né nebo ne­smy­sl­né. Rov­něž tak ne­při­jí­má­me člán­ky od au­to­rů zná­mých svým ne­mrav­ným ži­vo­tem nebo po­hor­šu­jí­cím cho­vá­ním od­po­ru­jí­cím ka­to­lic­ké mo­rál­ce.

---

Pozn.: