Následující text je polemickou odpovědí na kázání Msgr. Patricka Pereze Důvody Církve pro odsouzení pobožnosti k Božímu milosrdenství. Reakci vizte v následujícím článku Bratr Theodore Roriz OC vyvrací tvrzení Michaela Hichborna o pobožnosti k Božímu milosrdenství.

Obrana korunky k Božímu milosrdenství

Nedávno jeden čtenář poslal Lepanto Institutu¹ odkaz na článek Msgr. Patricka Pereze o pobožnosti k Božímu milosrdenství. Msgr. Perez v něm uvádí řadu důvodů, proč ho hluboce znepokojuje sestra Faustyna, korunka k Božímu milosrdenství, kterou iniciovala, a zápisy v jejím deníku.

V článku Msgr. Pereze o korunce k Božímu milosrdenství je několik omylů a chybných tvrzení. Msgr. Perez se zaměřuje na tzv. „odsouzení“ pobožnosti k Božímu milosrdenství, a jejich zrušení nevěnuje žádnou pozornost. Aby bylo jasno, deník sestry Faustyny ani pobožnost k Božímu milosrdenství nebyly nikdy „odsouzeny“. Msgr. Perez však tvrdí, že:

„Pius XII. dal spisy sestry Faustyny na Index zakázaných knih. To znamenalo, že se domníval, že jejich obsah by katolíky sváděl na scestí či nesprávným směrem. Dále přišly další zákazy papeže Jana XXIII. Za jeho pontifikátu Svaté oficium dvakrát vydalo odsouzení spisů o Božím milosrdenství.“

To však není přesné. Kardinál Ottaviani, tehdejší prefekt² Kongregace pro nauku víry [která se tehdy ovšem nazývala Posvátná kongregace Svatého oficia – pozn. překl.] se pokusil přesvědčit papeže Pia XII., aby podepsal list odsuzující pobožnost k Božímu milosrdenství, jak ji sestra Faustyna sepsala. Místo toho byl deník dán na Index zakázaných knih. To není totéž co odsouzení. Mimochodem, tentýž papež 24. června 1956 v Římě požehnal obraz Božího milosrdenství. To není zrovna krok někoho, kdo se chystá tuto pobožnost odsoudit.

Ani papež Jan XXIII. deník ani pobožnost neodsoudil. Na jeho pokyn však Svaté oficium zakázalo „šířit obrázky a spisy propagující pobožnost k Božímu milosrdenství ve formě, kterou navrhla sestra Faustyna.“ Potlačení pobožnosti však není totéž co odsouzení. Podstatnější je, že důvody, které k zákazu vedly, byly důsledkem špatných překladů deníku. Rovněž nelze považovat za pouhou souhru okolností, že sestra Faustyna v roce 1935 přesně předpověděla zákaz pobožnosti i jeho zrušení. V deníku napsala:

„Přijde chvíle, kdy toto Bohem tak doporučované dílo bude jakoby zcela zničeno, a tu nastane velmi silné Boží působení, které dosvědčí jeho pravost. Bude novým světlem Církve, třebaže je v ní dávno přítomné. Protože Bůh je nekonečně milosrdný, což nikdo nemůže popřít, touží, aby o tom věděli všichni, dříve než přijde znovu jako Soudce; chce, aby ho duše poznaly nejprve jako Krále milosrdenství. Když nastane tento triumf, my už budeme v novém životě, kde není utrpení, ale nejprve bude tvá duše [tj. duše jejího duchovního vůdce, otce Sopočka] nasycena hořkostí při pohledu na zničení tvých námah. Avšak to zničení je jen zdánlivé, neboť co Bůh jednou stanovil, to nemění, ale přestože zničení bude zdánlivé, utrpení bude skutečné. Kdy to nastane – nevím; jak dlouho to bude trvat – nevím. Ale Bůh slíbil velikou milost – zvlášť tobě a všem, ,kdo budou hlásat to mé veliké milosrdenství. Já sám je budu v hodině smrti bránit jako svou slávuʼ“ (Deníček, č. 378, s. 200-202).

Zde stojí za zmínku, že sestra Faustyna řekla svému duchovnímu vůdci P. Sopočkovi, že oba zemřou před zrušením zákazu této pobožnosti. P. Sopočko zemřel v roce 1975, tři roky předtím, než byl zákaz v roce 1978 zrušen.

Za potlačení pobožnosti k Božímu milosrdenství odpovídal kardinál Ottaviani jako šéf Kongregace pro nauku víry. Zákaz byl odůvodněný vzhledem k informacím, které měl v té době k dispozici. Jak uvádí Msgr. Perez, Svaté oficium prohlásilo, že „není žádný důkaz o nadpřirozeném původu těchto zjevení.“ K tomuto výroku by bylo vhodné dodat „v současné době“. Zrušení zákazu pobožnosti k Božímu milosrdenství Kongregací pro nauku víry říká:

„Tato Posvátná kongregace, majíc nyní k dispozici dokumenty, které v roce 1959 nebyly známy, a po zvážení silně změněných okolností a s ohledem na názor mnoha polských ordinářů prohlašuje, že zákazy obsažené v Notifikaci [z roku 1959] nejsou nadále závazné.“

Třebaže kardinál Ottaviani byl tím, kdo byl odpovědný za zákaz pobožnosti k Božímu milosrdenství, byl to rovněž on, kdo v roce 1965 ustanovil krakovského arcibiskupa Karola Wojtyłu k zahájení informativního procesu o Faustynině životě a ctnostech. Během tohoto procesu byla objevena chyba v překladu, provedeny výslechy Faustynina duchovního vůdce a spolusester a zákaz byl následně zrušen. Kdyby byly pobožnost k Božímu milosrdenství a deník sestry Faustyny skutečně odsouzeny, k tomuto ustanovení a informativnímu procesu by nikdy nedošlo a určitě by je neinicioval kardinál Ottaviani.

Msgr. Perez poukazuje na to, že papež Jan XXIII. vydal dvě „odsouzení“ spisů sestry Faustyny, tentýž papež však nezveřejnil třetí fatimské tajemství, jak Panna Maria žádala. Nelze hodnotit jeden jeho názor bez druhého.

Pokud jde o tvrzení, že papežové odsoudili pobožnost k Božímu milosrdenství, od Msgr. Pereze je intelektuálně nepoctivé zaměňovat zákaz a odsouzení a potom se zaměřit pouze na zákaz a ignorovat, že Církev zákaz zrušila a zavedla neděli Božího milosrdenství. Buď Církev moc svazovat a rozvazovat skrze papeže má, nebo nemá. Jestliže se Msgr. Perez zaměřuje na zákaz pobožnosti, falešně ho označuje za odsouzení a potom ignoruje zrušení zákazu a zavedení neděle Božího milosrdenství, dopouští se chybného označení kroků, které Církev přijala, a popírá její autoritu v těchto věcech, pokud neodpovídají jeho omezenému chápání dané záležitosti.

Msgr. Perez dále říká: „Ústředním omylem pobožnosti k Božímu milosrdenství je to, že slibuje velké duchovní odměny bez jakéhokoli požadavku pokání, bez zmínky o zadostiučinění, bez zmínky o jakékoli podmínce.“ Tvrzení, že neexistuje žádná podmínka, je jednoduše nepravdivé. V záznamu č. 699 náš Pán řekl sestře Faustyně ke „svátku Milosrdenství“ (který se dnes nazývá „neděle Božího milosrdenství“): „Duše, která přijme svátost smíření a svaté přijímání, dosáhne úplného odpuštění vin a trestů“ (Deníček, s. 317). Pokud jde o obavy ohledně „duchovních odměn bez jakéhokoli požadavku pokání a bez zmínky o zadostiučinění“, je třeba podotknout, že podmínka svaté zpovědi a svatého přijímání pro odpuštění trestu za hřích se ničím neliší od podmínek pro získání plnomocných odpustků. Je těžko pochopitelné, jak může mít Msgr. Perez problém s „duchovními odměnami“ neděle Božího milosrdenství, aniž by současně popíral duchovní odměny spojené s plnomocnými odpustky.

V poslední části svého článku Msgr. Perez vyjadřuje znepokojení nad důvěrným jazykem, jehož používá náš Pán, když hovoří k sestře Faustyně. K tomu povím jen tolik: vadí-li Msgr. Perezovi důvěrný jazyk v deníku sestry Faustyny, pak by raději neměl číst ani jiné mystičky, které měly stejnou zkušenost. K tomu ocituji pouze Dialog svaté Kateřiny Sienské, který diktovala ve stavu extáze:

„Není jiného prostředku, jímž by duše mohla okusit pravdu a být pravdou osvícena, kromě pokorné a vytrvalé modlitby, založené na poznání sebe sama i Boha. Jestliže se totiž v modlitbě cvičíme s pokorou a vytrvalostí, ona spojuje duši s Bohem, neboť kráčí ve stopách a podle příklad ukřižovaného Krista. Tak se duše mocí touhy, hnutí ducha a láskyplného sjednocení stává druhým Kristem. Domnívám se, že právě na to poukazoval Kristus, když řekl: ,Tomu, kdo mě miluje a zachovává moje slovo, se dám poznat a budu s ním jednoʼ; a na mnoha místech v evangeliu nacházíme podobná slova, díky nimž můžeme vidět, jak je pravdivé, že se duše mocí lásky projevené v modlitbě stává téměř druhým Kristem. A vzpomínám si, jak mi jedna Boží služebnice vyprávěla, že když její duše vzlétla v modlitbě do velkých výšin, Bůh neskryl před zrakem jejího rozumu lásku, kterou chová ke všem svým služebníkům, ale naopak ji dal otevřeně poznat a kromě jiného jí řekl: ,Otevři oči svého rozumu a upři je na mne; pak uvidíš důstojnost a krásu mých tvorů, kteří jsou obdařeni rozumem. A v kráse, již jsem dal duši tím, že jsem ji stvořil ke svému obrazu a podobě, uvažuj o těch, kdo se oděli svatebním šatem lásky, zdobeným mnoha opravdovými ctnostmi: kdyby ses ptala, kým jsou, odpověděl bych ti,ʼ tak pravilo sladké a láskyplné Slovo, že jsou mým druhým já; neboť ztratili a zmařili svou vlastní vůli a oděli se do mé vůle, s níž vytvářejí jednotu a připodobňují se jí.ʼ Je tedy hlubokou pravdou, že se duše spojuje s Bohem vzepětím lásky.“ (Svatá Kateřina Sienská, Dialog s Boží prozřetelností, Praha: Krystal OP, 1998, s.1-2. Překlad Ivana Hlaváčová)

Ke znepokojení některých tradicionalistů v souvislosti s pobožností k Božímu milosrdenství, jak ji sepsala svatá Faustyna, lze uvést ještě jeden poslední bod: Když byl kardinál Burke arcibiskupem v St. Louis, napsal o svaté Faustyně a Božím milosrdenství krásný článek. Velmi ho doporučuji a tvrdím, že je-li s touto pobožností spokojen kardinál Burke, mohli bychom se s ní smířit i my.

Zdroj: HICHBORN, Michael. In Defense of the Divine Mercy Devotion [online]. 8. 4. 2015. [cit. 2023-11-29]. Dostupné z: https://www.lepantoin.org/wp/in-defense-of-the-divine-mercy-devotion/

Pozn. redakce: