Ne, nejsem konvertitou, jak by snad název tohoto článku naznačoval. Bylo mi dáno vyrůstat v katolické rodině. Jenže to neznamená, že jsem se nemusel pro katolickou víru osobně rozhodnout. Tomu neunikne žádný, ať už vyrostl v katolickém či nekatolickém prostředí. Samozřejmě ten, kdo měl katolické rodiče, chodil do výuky náboženství a pohyboval se od útlého dětství kolem fary a kostela, získal proti těm druhým „náskok“ a musí neustále děkovat Pánu za nezaslouženou milost, kterou ti, co vyrostli v ateistické rodině, nedostali. Proto konvertité, kteří – ačkoliv formovaní od mládí proti Bohu a Církvi – se rozhodli v určitém okamžiku života pro věčnou pravdu v Ježíši Kristu, mají větší zásluhy.

To ale neznamená, že katolík, jenž v této víře vyrostl, mohl v dospívání nebo dospělém věku obejít fázi osobního rozhodnutí pro Krista, vyhnout se „svému Damašku“, kdy Pán od něho – tak jako od sv. Pavla – žádal jasné vyjádření:buď pro Něho, nebo proti Němu. Čeští katolíci jsou dnes menšinou uprostřed obyvatelstva, naladěného proti nim nepřátelsky nebo v lepším případě je považujícího za jakési podivné exoty. To má svoji genezi, jež započala už za osvícenských dob.

Poslední století před pádem habsburské monarchie znamenalo prudký nárůst protikatolických nálad, uměle živených nacionalistickou propagandou odvolávající se na husitskou tradici a zdůrazňující pobělohorskou rekatolizaci vylhaně jako dobu „temna“ a útlaku českého národa. Proto již před první světovou válkou mnoho Čechů, ačkoliv navenek spjatých s Katolickou církví (chodili do kostela, měli církevní sňatek a dávali křtít děti), smýšlelo ve skutečnosti protikatolicky. To se projevilo po první světové válce v odpadové vlně, kdy z Církve odešla čtvrtina českého obyvatelstva. Věrní katolíci se stali terčem téměř pogromistické kampaně. Stovky svatostánků byly vyloupeny, tisíce křížů, soch Panny Marie a sv. Jana Nepomuckého barbarsky zničeny, někteří kněží a aktivní laikové fyzicky napadáni (např. v Neslovicích na Moravě byl tamní farář postřelen, funkcionář katolické tělovýchovné organizace Orel zbit bičem apod., těchto případů je celá řada). Nejhanebnější stránkou českého obrazoborectví bylo stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze 3. 11. 1918.

Poměry se během první Československé republiky brzy zkonsolidovaly. Katolická církev získala skvělou příležitost k nové evangelizaci českého národa. Německá nacistická okupace to svým pronásledováním Církve zabrzdila, nicméně po válce se opět otevřely netušené perspektivy k získání českého národa pro Krista. Umožnil je vysoký kredit Církve, daný chováním většiny katolického duchovenstva a aktivního laikátu během okupace (téměř 60 kněží popravených nebo umučených, cca 500 vězněných nebo deportovaných do koncentračních táborů). Zárukou byly také skvělé postavy českého poválečného episkopátu (Josef Beran, Josef Hlouch, Karel Skoupý, Josef Karel Matocha, Štěpán Trochta aj.).

Jenže na prameni zasedla neodstranitelná žába: komunisté. Jejich totalitní diktatura nastolila krvavé pronásledování Církve a násilnou ateizaci společnosti, ideologicky se opírající o husitskou tradici a Jiráskův román „Temno“, který líčí atmosféru katolické společnosti první poloviny 18. stol. zkresleně, jednostranně nebo vylhaně. Pět kněží se stalo krvavými mučedníky bolševického režimu: faráře Josefa Toufara z Číhoště u Světlé nad Sázavou roku 1950 zvířecky ubil nikdy nepotrestaný estébák Ladislav Mácha, kněží Jan Bula, Václav Drbola a František Pařil byli roku 1951 popraveni na základě vylhaného obvinění z vraždy tří komunistických funkcionářů v Babicích na Jihlavsku a tajně vysvěcený český kněz Přemysl Coufal v 80. letech skončil jako oběť záhadné vraždy v Bratislavě, jejíž nitky vedou ke komunistické StB. Desetisíce kněží, řeholníků a aktivních laiků se octly v kriminálech a nápravných táborech, tisíce z nich se nevrátily, neboť zemřely na následky vysilujících prací, hladu a týrání. Téměř všichni biskupové byli buď ve vězeních nebo v internacích. Věřící katolíci, kteří se netajili svým přesvědčením, nesměli působit v žádné vedoucí funkci. Zvlášť žárlivě střežil režim oblast školství, odkud museli odejít všichni pedagogové, kteří se tzv. „nevyrovnali s náboženskou otázkou“. Škola byla výhradně ateistická. Přišla nová odpadová vlna, mnohem horší než ta po první světové válce. V průběhu čtyřiceti let komunistické tyranie se česká společnost ve své většině stala buď zcela materialistickou nebo nábožensky lhostejnou.

Po rozpadu komunismu v listopadu roku 1989 nedošlo k obratu, který naivně někteří katolíci očekávali. [ když Církev měla veliký kredit, daný za komunismu statečným chováním kardinála Tomáška a úctu budícími akcemi, především velehradskou poutí roku 1985, na níž věřící dokázali vypískat ministra Klusáka, když se ve svém projevu uchýlil ke Iži, nebo Navrátilovou peticí za náboženskou svobodu, již podepsalo cca 600 000 lidí, převážná část národa setrvala v bezbožectví. Bývalí bolševici, kteří se podíleli na perzekuci minulých let, nejenže zůstali v drtivé většině nepotrestáni, ale udrželi si ve značné míře nadále svůj vliv a moc. Proto se na protikatolickém duchu v české společnosti téměř nic nezměnilo, zvláště ne ve školství, i když Církev po vnější stránce získala svobodu. Do toho ještě navíc vstoupila zhoubná konzumně materialistická mentalita, která sem pronikla z kapitalistického Západu, jemuž jsme se dokořán otevřeli. Její součástí byly pornografie, promiskuitní a prosodomistické smýšlení, podpora potratů, antikoncepce a eutanazie, dnes navíc ještě požadavek legitimních homosexuálních a lesbických sňatků a podpora LGBT a možnosti změny pohlaví. Protože katolická nauka to vše odmítá jako závažné těžké hříchy, nutně dochází k tvrdé konfrontaci mezi ní a současnou liberální morálkou, hlásanou všemi vlivnými médii. Ta právě proto označují Církev jako „zpátečnickou“ a „nepřítelkyni pokroku“.

To má pochopitelně své důsledky, na nichž se podepsali i samotní představitelé pokoncilní církve. Místo aby radikálně odmítali propagaci a legitimizaci těchto závažných hříchů, snaží se o kompromisy, ba dokonce za pontifikátu papeže Františka se jim přímo otevírají. Církev tak přestává být evangelním „znamením odporu“, jež přitahuje kriticky myslící a morálně správně cítící osoby. Podle údajů Akt kurie brněnské diecéze ještě počátkem 90. let chodilo pravidelně v neděli na mši sv. 250 tisíc lidí, dnes je to pouhých 62 tisíc, čili pokles o tři čtvrtiny během cca 30 let. V jiných diecézích je to podobné. Úbytku víry v českém národě žel napomáhají i ti katolíci, kteří nekladou zvrácené etice odpor a v duchu falešně pojímaného „dialogu“ požadují přizpůsobit se.

S tím vším je každý věřící, i ten, který vyrostl v katolickém prostředí, tvrdě konfrontován. Již v základní škole se setkává s nevěřícími spolužáky, na střední a vysoké ještě víc. Celková atmosféra společnosti, živená médii, která je důsledkem celého historického vývoje, ho nutí k otázkám typu: Je pravda skutečně pouze v Katolické církvi nebo existuje i mimo ni? Byl Ježíš Kristus opravdu Bohem, jenž mi svou obětí vlastního života na kříži umožnil žít navěky v nebi, nebo se jednalo pouze o jednoho z velkých náboženských myslitelů na stejné úrovní s Buddhou, Manim, Mohamedem atd.? Zjevil mi v Písmu a v Tradici Církve svou jedině pravdivou nauku, nebo mají všechny náboženské a filozofické -ismy každý svůj díl pravdy? Vím, o čem mluvím, i já jsem si musel dát na tyto otázky odpověď. Bylo to v době mých studií ve druhé polovině 60. let (jako věřící katolík jsem se mohl dostat na vysokou školu humanitního charakteru jen díky uvolnění v 60. letech, jinak bych neměl šanci). Marxismus ve své primitivní leninsko-stalinské formě byl již mrtev, zato však tzv. reformní marxismus, jenž vyústil do demokratizačního procesu roku 1968 (a následného zklamání za srpnové okupace armádami Varšavského paktu) představoval velké pokušení mladého ducha. Nabízel svobodu, pluralismus, toleranci…

Nevnímal jsem ovšem, že tatáž forma neomarxismu způsobila na Západě totální rozvrat, anarchii a devastaci při studentských bouřích, kdy rozvášněná mládež zapalovala auta, drancovala obchody a fyzicky napadala tzv. „lidi včerejška“. Tehdejší představa mé generace, že teď už to bude lepší, protože nastane „svoboda“, byla lákavá. S tím ovšem se neslučoval katolicismus, který jsem si na studia přinesl. On byl v očích mých kolegů a vrstevníků symbolem „nesvobody“ díky hierarchické struktuře Církve a díky tradovaným předsudkům o inkvizici, čarodějnicích, vylhané kolaboraci papeže Pia XII. s Hitlerem apod., i když mnozí dokázali ocenit statečné chování našich biskupů a kněží v 50. letech. Pro mne jako mladého studenta vyvstalo dilema: Chceš opravdu svobodu, již ti nabízí tento současný vývoj, nebo katolickou doktrínu, která je v chápání mých vrstevníků pouze jinou formou totalitního myšlení?

Stálo mne to hodně studia a zvažování. Brzy jsem zjistil, že všechny vznešené řeči o svobodě ducha, toleranci a pluralismu mi nejsou schopny poskytnout odpověď na ty nejzákladnější otázky: Jaký je cíl mé existence? Skončí všechno v hrobě nebo bude mít své věčné trvání v podobě jiného, lepšího života? Neomarxisté, liberálové a všichni moderní intelektuálové se omezili pouze na plytké konstatování: nevíme a nezabýváme se tím. Zkoušel jsem se seznámit s buddhismem a orientálními naukami – a hle, jejich pojetí se příliš nelišilo od evropských levicových agnostiků, mezi nimiž mi bylo dáno žít a studovat. Po smrti dojde buď k reinkarnaci nebo k jakémusi nekonkrétnímu„splynutí se všehomírem“(nivána).Četl jsem i korán a zjistil, že jeho Alláh je na můj vkus krutý. Mohamed nebyl jenom náboženským reformátorem, ale též politikem, vojevůdcem, masovým vrahem, pouštním lupičem, smilníkem a pedofilem. To mne utvrdilo v přesvědčení, že pravda je v křesťanství a Ježíš Kristus byl opravdu Bohem.

Jenže jak se vyrovnat s existencí více křesťanských denominací? Není autentické křesťanství v protestantismu místo v katolicismu? I tady jsem četl, hovořil s příslušnými lidmi a srovnával. Brzy jsem dospěl k jasnému poznání, že protestantismus je rozbitý na mnoho směrů a nemá žádnou vůdčí doktrínu. Značná část evangelíků jakékoliv denominace vůbec nevěří v zázraky Kristovy, pokládají ho pouze za mudrce, filozofa a hlasatele jiné, lepší morálky. Na bytostnou otázku, co bude se mnou po smrti, na níž závisel veškerý smysl toho, co jsem mínil dělat, mi protestantismus též nebyl schopen dát žádnou uspokojivou odpověď. Tak jsem dospěl ke zjištění, že katolická víra je jedinou autentickou zjevenou pravdou.

Církev učí pořád stejně, její dogmata se na rozdíl od protestantských denominací nemění, nepřizpůsobují se změnám nálad, mentality a filozofických či ideologických tezí. Ona mi dává konkrétní informaci o tom, co bude se mnou po smrti. Díky ní vím, že mne čeká buď nebe, očistec nebo peklo. Zároveň mi předkládá zřetelné podmínky, co mám dělat, abych se dostal do nebe nebo alespoň do očistce, z něhož po fázi odpykání časných trestů za odpuštěné hříchy nakonec odejdu do nebe. S takovou jasnou perspektivou stojí za to vykročit směle do života „pod zorným úhlem věčnosti“ Nemusím se bát proher a nezdarů, ani fyzických omezení nemocemi a slabostmi, neboť to všechno jednou bude zhodnoceno jiným, spravedlivým Soudcem na věčnosti. Ten soudí jinak než lidé. Katolická nauka mi říká, čemu věřit a jak správně jednat. Všechny jiné u nás aktuální myšlenkové směry se utápějí ve vznešených, ale vágních frázích o lásce, spravedlnosti, svobodě a toleranci, aniž jsou schopny tyto hodnoty jasně konkretizovat. Zjistil jsem, že to dokáže pouze katolicismus a v tom je podle mne jeden z důkazů jeho pravosti.

Katolická nauka mne srozumitelně informuje, kdo je to můj bližní (ve smyslu Kristova podobenství o milosrdném Samaritánovi) a jak mu prokazovat lásku. Jsem zavázán mu pomoci, když potřebuje, bez ohledu na jeho vyznání, smýšlení, národnost či barvu pleti, ba dokonce i bez ohledu na jeho vztah ke mně (láska i k nepřátelům), přát mu dobro pozemské, ale hlavně věčné, tj. spásu. To je požadavek spravedlnosti, z něhož vyrůstá láska, která ústí až k formám oběti sebe sama pro dobro druhého, jak demonstroval sv. Maxmilián Kolbe v osvětimském koncentráku, když nabídl svůj život za otce rodiny. Katolická nauka mi definuje i pojem svobody jinak a celistvěji než všechny moderní -ismy. Svoboda znamená samozřejmě právo na osobní volbu bez jakéhokoliv násilného nucení, ale s jasným rozlišením, co je dobro a co zlo, nikoli ve smyslu relativizace hodnot s tím, že každé svobodné rozhodnutí je v podstatě správné. Tolerance čili snášenlivost se vztahuje k člověku, nikoli ke zhoubným idejím. Člověka je třeba snášet i s jeho lidskými slabostmi, ano, i s jeho nepřijatelnými názory, nelze však tolerovat pravdě odporující teze a rouhačské teorie o Bohu, Ježíši Kristu a zjevené nauce. Ty je třeba vyvracet a čelit jim. Tak jsem ve svých cca 20 letech znovu objevil zjevenou pravdu Kristovu, jak ji předkládá Církev, tentokrát jasněji a hlouběji. Vděčím za to některým vzácným kněžím, kteří mne vedli a také četbě apologetické literatury, především spisům jezuity Konráda Kubeše.

Studium historie mi také odhalilo, kolik lží a výmyslů bylo publikováno a stále koluje o Církvi. Zároveň jsem se též pevně a definitivně rozhodl pro poznanou pravdu. Všechny mé další osudy jen potvrdily, že toto rozhodnutí bylo správné. Kdybych tehdy volil opačně, pravděpodobně bych neměl tak krásné manželství, jaké mi Bůh nadělil. Ale i kdybych snad měl, tak přece jen bych zcela určitě přijal podstatně hůř odchod své milované ženy na věčnost. Díky katolické víře mám tu jistotu, kterou předkládá její byzantský obřad při svatebním slibu snoubenců. Ti si přísahají věrnost, „dokud nás smrt navěky nespojí“. Vědomí, že u Boha budeme s manželkou opět spolu, tentokrát bez obav ze ztráty partnera, je něčím úžasně radostným a povznášejícím. Katolická víra mne také chránila před mravními neřestmi, jimž bych asi pod vlivem svých vrstevníků propadl. Když vidím, jak jsou nyní nešťastní a v jakých psychicky těžkých stavech se nacházejí, nepřestávám děkovat Bohu za to, že mi dal milost rozhodnout se správně. I když v mém životě bylo mnoho trpkých chvil (za komunistické normalizace z náboženských důvodů ztráta zaměstnání s nemožností učit, vědecky pracovat a veřejně publikovat), věděl jsem díky katolické víře, že toto má svůj smysl a dojde spravedlivého ocenění u Boha na věčnosti.

Byly zde také – jako u všech lidí – i mé osobní hříchy a četná selhání. Opět mi katolická nauka sděluje, že Bůh mi nabízí odpuštění na základě lítosti a předsevzetí, s nimiž je třeba kleknout si do zpovědnice. A to nejdůležitější: V žádném jiném náboženském směru jsem nenalezl Boha, jehož mohu mít přímo šíleně rád. Nikde jinde nelze najít příběh o Bohu, který se pro mne osobně stal člověkem a vytrpěl strašlivé umírání na kříži jen proto, abych já mohl s ním sdílet věčný život v trvalém přátelství. Kdo si toto uvědomí, musel by být citově defektní, kdyby si takového Boha nezamiloval. Rozhodl jsem se s definitivní platností pro zjevenou pravdu v Katolické církvi.

Nikdy bych neměnil. Dokonce ani tehdy ne, kdyby – řečeno s nadsázkou – na stolci sv. Petra usedl darebák typu Alexandra VI. z 15. stol., neboť vím, že něco jiného je samotná Kristova pravda a něco jiného lidé, kteří ji reprezentují. Neměním ani dnes, kdy jsem konfrontován s výroky samotného papeže, které odporují neměnné nauce Církve. Pán mi dal též úžasnou milost vrátit se k liturgii mého dětství a mládí, k tradiční mši sv. Nezatajuji, že z nevědomosti jsem byl ještě v 80. letech velkým přívržencem a obhájcem NOM. Když jsem na něj chodil a dokonce v něm i lektoroval, pořád mi tam ale něco chybělo – a já nedokázal zjistit, co. Až při jednom náhodném setkání se starým ritem jsem to poznal: přednostní orientace k Bohu místo k člověku a zdůraznění úžasného tajemství přítomnosti Bohočlověka, jenž za mne dal svůj život na Kalvárii, na oltáři. Stal jsem se tradičním katolíkem.

Prožil jsem svůj život jako katolík a jako katolík chci zemřít. Prosím Pána, aby mi na přímluvu Panny Marie dopřál milost vytrvat až do konce a dosáhnout věčné spásy. A totéž přeji všem, kteří jsou postaveni před podobnou volbu jako já před 40 lety. Kéž je Duch Svatý osvítí, aby se rozhodli správně. Určitě nebudou litovat.