Na toto téma měl velmi podnětnou přednášku v polské soukromé katolické televizi pch24TV publicista Pawel Chmielewski. Otázka to je skutečně háklivá. Někteří tradiční katolíci tvrdí, že herezemi, které tento papež hlásá, ztrácí svůj mandát. Je tomu opravdu tak?

K zodpovězení je třeba odsunout emoce stranou a zjistit, jestli nenajdeme nějaké vysvětlení v nauce Církve. Moc toho není. Největší prostor poskytuje tomuto tématu na přelomu 16. a 17. stol. církevní učitel a kardinál sv. Robert Bellarmin. Píše, že papež, pokud upadne do schizmatu, hereze, nebo když úplně odpadne od víry (apostaze), ztrácí automaticky svůj mandát a stává se nepravým papežem. To je ovšem soukromý názor teologa, nikoli nauka Magisteria Církve, která se k tomuto jeho postoji nikdy závazně nevyjádřila.

Red. Chmielewski k tomu připojuje stanovisko nynějšího biskupa mons. Athanasia Schneidera z Kazachstánu, považovaného svým způsobem za ikonu tradičních katolíků. Ten konstatuje, že Bellarminovy dedukce jsou hluboce propracované a nemají ani logickou, ani teologickou chybu, schází jim ale odpověď na to nejdůležitějí: prohlásit papeže za nepravého musí oficiálně učinit nějaký církevní orgán. Který by to měl být? Na to sv. Robert Bellarmin již nedává odpověď.

Přirozeně se nabízí, že grémiem, jež by mělo toto rozhodnout, je koncil. Jenže mons. Schneider upozorňuje, že to bychom se dopustili bludu konciliarismu, odsouzeného Magisteriem několikrát v minulosti, neboť podle učení Církve koncil nestojí nad papežem a nemá proto žádnou pravomoc prohlásit jej za nepravého.

Tento začarovaný kruh se pokusil nějak uvolnit papež Jan Pavel II. Za jeho pontifikátu bylo vydáno několik dokumentů, které dávají v případě výše uvedené papežovy hereze, schizmatu nebo apostaze kolegiu kardinálů možnost promulgovat jej na základě těchto skutečností za nepravého, neboť tím ztratil svůj mandát.

Jenže toto problém neřeší. V současném kardinálském sboru mají převahu osoby, které František jmenoval, jsou to jeho přívrženci – a ti nikdy nezpochybní pravost jeho pontifikátu.

A je tu ještě další potíž. Bellarmin říká, že hereze, schizma nebo apostaze musejí být u papeže zjevné a notorické. Bergogliovy bludy jsou naprosto zjevné, ale těžko bychom dokazovali, že i notorické, tj. neustále se opakující.

Známý arcibiskup mons. Carlo Maria Viganó, další velká postava katolické Tradice, připouští nepravost Bergogliova pontifikátu na základě předpokladu, že on se nechal zvolit a započal svůj úřad s úmyslem nikoli Církvi sloužit, ale ji zničit podle pokynů zednářské lóže. Jenže tady jsme opět na tenkém ledě: do Františkovy duše nikdo nevidí, nemůžeme spolehlivě vědět, s jakými úmysly vstupoval do konkláve.

Ocitáme se tak v situaci, kdy tezi o nepravosti Františkova pontifikátu nemůžeme o nic konkrétního opřít. Nota bene i v minulosti se vyskytli papežové bludaři, hlásající své mylné nauky zjevně, ale Církev, i když je poté odsoudila jako heretiky, nikdy nezpochybnila jejich právoplatnost. Liberius I. ve 4. stol. exkomunikoval obránce nauky o Božství Kristově sv. Athanasia, čímž se de facto přihlásil k Ariovu bludu, Honorius I. v 7. stol. obhajoval blud monoteletismu (Ježíš Kristus měl pouze jednu vůli, tj. Božskou, nikoli zároveň Božskou i lidskou), Jan XXII. ve 14. stol. popíral soukromý soud člověka po smrti. Přesto, že tito pontifikové byli jako heretici posmrtně odsouzeni, Církev nikdy nezpochybnila platnost jejich pontifikátu, v seznamu řádných papežů stále figurují.

Chmielewski i Schneider proto vidí jako možnou cestu obrany proti Bergogliovým bludům pouze toto: nepopřít právoplatnost jeho pontifikátu, ale neposlechnout ho tam, kde hlásá a prosazuje neomodernistické bludy. A nejen neposlechnout, ale také se veřejně proti nim ozvat a upozornit své okolí, že tento papež není v dotyčných bodech nauky pravověrný. Tuto metodu uplatnilo 5 kardinálů svými dubii, jak jsme nedávno psali.

Je zde ale námitka, že pokud uznáváme Františka za pravého papeže, jsme vázáni poslušností, on má přece plnost Ducha Svatého a je neomylný. Tento argument však vyplývá z neznalosti katolické věrouky. Papež je neomylný pouze tehdy, když vyhlašuje ex cathedra nějaké dogma, tj. činí tak slavnostním způsobem dávajícím najevo, že chce zavázat celou Církev. Tomu říkáme v teologii mimořádné Magisterium. František ale dosud žádné dogma nevyhlásil, tudíž jeho výroky nejsou neomylné.

Ale i kdyby nějaké dogma vyhlásil, tak platí následující: pokud by bylo v souladu s dosavadní naukou Církve, pak by byla naše povinnost víry pod poslušností je přijmout, neboť tady by papež vystupoval jako neomylný. Na tom nic nemění, že v jiných bodech jeho prohlášení jsou bludná.

Že by vyhlásil za dogma nějakou svoji herezi, toho se opravdu obávat nemusíme. Papež si totiž nemůže stanovit dogmata podle toho, jak jej momentálně napadne, konstituce I. vatikánského koncilu Pastor Aeternus r. 1870 o tom hovoří jasně. Papež musí doložit, že tak, jak on zavazuje k víře všechny věřící, Církev věřila po staletí. Pokud by toto nedoložil, tak nevystupuje z pozice neomylnosti a jeho slova nemají žádný stupeň závaznosti. Papež František by např. nebyl nikdy schopen prokázat, že Církev vždycky věřila v Boha, který si přeje různost náboženství (jeho prohlášení z Abú Dabhí s muslimským imámem Tayyebem), neboť toto odporuje už výrokům Kristovým.

Kromě mimořádného Magisteria však existuje i tzv. řádné Magisterium, tj. to, co papež běžně učí. To není neomylné, ale pro katolíky závazné – a to různě podle stupňů své důležitosti. Papež může tady rušit i měnit výroky svých předchůdců, ale pouze v těch bodech, které se netýkají neměnné věrouky a mravouky. To je katolík zavázán přijmout.

Pokud však papež formou řádného Magisteria ve své nauce je v rozporu s tím, co Církev závazně vždycky učila, pak nejenže katolík smí neposlechnout, ale dokonce nesmí poslechnout – a má povinnost hlásat pravou nauku i navzdory papeži. To se týká např. jak výše uvedeného výroku, že Bůh si přeje různost náboženství, tak i teze, že Martin Luther je „velkým reformátorem Církve“, výroku, že „hřích je odpuštěn ještě dříve, než je spáchán“, požadavku udělovat sv. přijímání osobám žijícím ve smilstvu a cizoložství, dehonestujícíh slov na adresu tradiční mše sv. aj.

Záležitost je tedy jasná. I papež František je pro mne řádným papežem, i když učí v některých bodech neomodernistické bludy. Ve všem jsem mu zavázán poslušností s výjimkou situací, kdy hlásá hereze nebo anuluje hřích tam, kde jej Církev vždycky ve světle Písma a Tradice viděla. Tam naopak platí známé biblické „je lépe poslouchat Boha než lidi“.

Takový by měl být postoj katolíka. Jako laikovi mi vůbec nepřísluší řešit otázku platnosti či neplatnosti Františkova pontifikátu, k tomu nemám žádnou kompetenci, nota bene nemají ji ani kněží.

A ještě na závěr zbývá doktnout se námitky, že kněží, i ti, kteří nesouhlasí s Bergoglivými bludy, v kánonu mše sv. jsou nuceni říkat formuli „una cum papa nostro Francisco“, čili „v jednotě s naším papežem Františkem…“. Jenže tento papež je bludař, jak mohu tedy být s ním „v jednotě“?

Dobrá otázka, ale když si přečteme text počátku římského kánonu pozorně, tak zjistíme, že jde o modlitbu za ochranu Církve, a aby to bylo konkretizováno, tak té Církve, která je ve viditelné jednotě s římským papežem a místním biskupem. Jedná se tedy v tomto případě jasně o jednotu jurisdikční, nikoli dogmatickou. O té velmi často nemůžeme mít jistotu, neboť ani u papežů, jejichž dokumenty jsou pravověrné, ne vždycky víme, jestli takto i vnitřně smýšleli, nevidíme do jejich nitra. Koneckonců i v případě výše zmíněných heretických papežů nikomu nepřišlo na mysl vynechávat jejich jména v kánonu.

Tento text kánonu hovoří také o jednotě s místním biskupem. Mnoho jich v minulosti bylo zjevnými heretiky, jako u nás v době Josefa II. královéhradecký biskup Jan Leopold Hay. Přesto nikdo z pravověrných kněží si nedovolil vynechat jeho jméno v kánonu, i když jinak proti němu na obranu pravé nauky vystupovali.

Tak by tedy měl vypadat postoj tradičního katolíka vůči bludům současného papeže. Nikoli odlučování se od viditelné Katolické církve, ponechávání ji na pospas vlkům, ale zůstávat v ní a bránit proti neomodernistickým útočníkům. Taková je vůle Ježíše Krista, tak nejlépe naplníme jeho požadavek lásky k jeho Mystickému Tělu – Církvi sv.