Pozn. redakce: S laskvým svolením autora publikujeme na pokračování apologetický text, který sestavil a ve spolupráci s Cisterciáckým opatstvím Vyšší Brod vydal P. Mgr. Ing. Jiří A. Pleskač.

4. K čemu je zde církev?

Církev založil sám Ježíš. Církev obecná neboli katolická je viditelná společnost všech pokřtěných, kteří mají pravou víru, přijímají stejné svátosti a uznávají papeže za svou viditelnou hlavu. Je to společenství lidí, kteří ho chtějí následovat, dojít svatosti a žít s ním navždy v nebi. Apoštol Pavel nazval církev „Kristovým tělem“. Ježíš je hlava a všechny ostatní údy těla mají své vlastní místo a poslání. Tak jako my potřebujeme všechny údy našeho těla, tak i každý člen církve je důležitý pro celou církev.

Do církve vstupuje člověk křtem na základě víry v Ježíše Krista a jeho evangelium. Pro ty, kdo uvěřili, stává se církev ve všech dobách a národech nástrojem spásy a cestou vykoupení. Církev je viditelným projektem Boží lásky pro lidstvo, řekl papež Pavel VI.

Církev je v Novém zákoně chápána také jako tělo Kristovo, kde Kristus sám je hlavou. On předává svou milost v Božím Slově a ve svátostech, kterých je sedm: křest, biřmování, eucharistie, smíření, pomazání nemocných, kněžství a manželství. Vrcholem života církve je slavení eucharistie, památky poslední večeře, kdy Ježíš před svou smrtí daroval svým přátelům své tělo a krev pod způsobami chleba a vína a přikázal jim, aby to konali na jeho památku.

Církev je jedna, svatá, všeobecná (katolická) a apoštolská. Její uspořádání je hierarchické. Nejde o mocenské, ale služebné zaměření podle slov Krista: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech“ (Mk 9, 35). To platí o papeži, který je nástupcem Petra, o biskupech jako nástupcích apoštolů, o kněžích a jáhnech. K církvi patří i řeholníci, kteří se svobodně a z lásky rozhodli stylem svého života vnášet do světa Kristovu chudobu, čistotu a poslušnost.

Nejpočetnějším stavem v církvi jsou věřící laici. Jsou to všichni pokřtění, kteří nepatří do duchovenského a řeholního stavu. Jejich manželský a rodinný život, povolání, práce, oběti a kříže mají vytvářet příklad a svědectví o hodnotách víry. Mají ozdravovat světské instituce, napomáhat spravedlnosti a solidaritě se slabými a trpícími, rozvíjet mravní hodnoty a ryzí kulturu v lidské společnosti.

Církev jako Kristovo tělo je i pojítkem mezi živými a mrtvými všech dob, mezi svatými v nebi, dušemi v očistci a všemi, kdo žijí jako křesťané kdekoli na zemi.

Bůh ANO, církev NE

Třebaže je církev bojující (pozemská) nazývaná „svatou“, je to kvůli svatému zakladateli (Ježíši Kristu) a svaté nauce, kterou uchovává, niko-li pro svatost jejích členů. Členové pozemské církve jsou stejně tak jako všichni lidé hříšníci a nepřestanou jimi být až do smrti, rozdíl je však v tom, že skrze spásonosný křest se jim otevřela cesta do nebe pro zásluhy Ježíše Krista. Tuto milost a výsadu však mohou pozbýt nedodržováním křestních slibů – tedy upadnou-li do těžkého hříchu – a za to je každý sám osobně zodpovědný. Nelze tedy vinit církev jako celek za hříchy jednotlivce, které jsou zde sice nápadnější než u lidí tohoto světa, kteří se veřejně nehlásí ke křestnímu závazku (nejsou křesťany), avšak neospravedlňuje to kritiky, kteří by měli svůj hledáček spíše zaměřit na logiku ateismu a materialismu, který svou podstatou způsobuje nevázanost a legalizuje hřích. Církev a její nauka by měla být posuzována podle životů svatých, jež církev uctívá a dává za příklad jako ty, kteří konali spravedlnost a řídili se podle této svaté nauky dané z nebe, kterou církev uchovává pro všechny generace.

Ubi societas ibi ius – kde je společnost, tam je právo. Tuto pravdu vyznávali už staří Římané. Kde je totiž bezpráví, tam nutně nastoupí chaos. Proto Kristus církev založil ne jako souhrn vznešených myšlenek poletujících někde v éteru, ale jako společnost, jenž má své hierarchické uspořádání se soudní, zákonodárnou a výkonou mocí. V opačném případě by nastal zmatek a z nauky, kterou Kristus přinesl z nebe by si každý vybíral jen to, co se mu hodí. Už apoštol sv. Jan řekl: „My jsme z Boha; kdo zná Boha, slyší nás, kdo není z Boha, neslyší nás.“(1J 4, 6) a sám Pán Ježíš: „Amen, amen, pravím vám, kdo přijímá toho, koho pošlu, mne přijímá. A kdo přijímá mne, přijímá toho, který mě poslal.“ (J 13, 20)

5. Jak dosáhnout pravého štěstí v nešťastném světě?

Základní jistoty, po kterých toužíme, nalezneme v Bohu.

V životě z víry se postupně učíme hledat v Bohu základní jistoty, po kterých toužíme: nekonečnou a věčnou lásku, pokoj, jistotu, štěstí. Pokud se totiž nenaučíme přijímat z Boží ruky tyto tolik potřebné jistoty, riskujeme, že je začneme hledat jinde a očekávat je od pomíjejících věcí v tomto světě (v materiálním bohatství, v práci, ve vztazích.), kde je však nikdy nemůžeme nalézt.

Pokud hledáme hluboký pokoj, jistotu a štěstí v Bohu, jsme svobodnější a nezávislejší vůči ostatním lidem.

Zkušenost nám ukazuje, že věrnost v životě z víry a věrnost v modlitbě, i když občas prochází těžkostmi, nás postupně přivádí k tomu, abychom v Bohu nalezli hluboký pokoj, jistotu a štěstí, které nás činí svobodnými vzhledem k ostatním. Jestliže naleznu pokoj a štěstí v Bohu, budu schopen mnoho darovat svým bližním a budu také schopen je přijmout takové, jací jsou, aniž bych jim zazlíval, že neodpovídají mým očekáváním. Bůh sám stačí.

Nalezení štěstí v Bohu nás činí svobodnějšími i vůči úzkostlivému hledání lidského uspokojení. Nemám nic proti oprávněnému potěšení ze života, z chutného jídla, z láhve dobrého vína či z relaxační koupele. To všechno jsou Boží dary, ale je lépe jich užívat s rozvahou. V našem světě se ale vyskytuje neuspokojitelná potřeba stále nových a stále intenzivnějších prožitků, zakoušení, pocitů a vjemů, která může vést až k destruktivnímu chování, jak to máme možnost konstatovat v mnoha oblastech lidského života. Hledání stále silnějších zážitků vede nakonec k různým formám násilí. Když totiž chybí smysl, bývá obvykle nahrazen smysly. „Užijte si to naplno!“ říká jeden reklamní slogan na prodej automobilů. To je ale slepá ulička, která vede jen k frustracím či přímo k sebedestrukci a násilí. Tisíceré uspokojení totiž nevede ke štěstí.

6. Proč věřit, poslouchat a milovat Boha?

Mnohé odrazuje se vydat na cestu víry a trvale ji praktikovat to, že vidí náboženství a vůbec členství v nějakém společenství (církvi) jako omezující prostor, jako pouta, jenž jim stáhnou ruce a znemožní jim dělat co chtějí. Jednoduše se bojí, že ztratí svou svobodu a budou omezováni. Současný životní styl jim vyhovuje, nechtějí nikoho a ničeho poslouchat, nikomu se podřizovat, chtějí si užívat. vždyť stejně doposud žili sem tam jen s nějakou menší nemocí či trápením, ale život de dál a nepociťují, že by jim Bůh nějak zvlášť chyběl.

Především si však musíme uvědomit, koho mám poslouchat a proč.

Člověk nedokáže žít sám za sebe a nikoho neposlouchat. V takovém případě by byl totiž odkázán k okamžité záhubě. Vždyť už jako děti jsme poslouchali rodiče a neptali jsme se na to, zda to, co nám říkají je dobré nebo ne. Jednoduše a prostě jsme je poslouchali a důvěřovali jim, protože nás ani nenapadlo, že to může být jinak. Byli jsme odkázáni na jejich péči, ochranu a především vyvinutý rozum, který nám scházel. Když náš věk pokročil, poslouchali jsme naše vychovatele a pedagogy, kteří (ač se nám někdy nechtělo a nechápali jsme proč) nám předali důležité informace a podměty pro náš budoucí život. Až v dospělosti jsme často pochopili jejich úsilí a litovali toho, že jsme studium zanedbali, protože vnímáme, jak je užitečné a důležité pro uplatnění v životě. V době, kdy jsme plně začali používat rozum, dosáhli jsme 18ti let a řekli si, „teď si můžu dělat co chci“, stejně jsme se museli podřídit a poslouchat mnoho věcí a lidí, jako je šéf firmy, manuál na ovládaní pračky, dopravní předpisy a zákony ustanovené státem. Nebudu-li poslouchat šéfa, dostanu padáka. Nerespektováním manuálu nebo pracovního postupu v našem zaměstnání naše práce skončí úrazem. Nedodržováním dopravních předpisů budu ohrožovat sebe i druhé na životě a konečně, porušováním státních nařízení skončím za mřížemi. Takže vidíme, že člověk je nucen chtě nechtě poslouchat nejen množství lidí, ale i věcí, které se nedotazují naší vůle, ale pracují podle svých stanovených zákonů a principů a my je musíme respektovat. Dokonce rádi a s vášní posloucháme například takové youtubery, kteří nám radí, jak dobře vypadat před ženou a neztrapnit se, jak být úspěšný v té či oné počítačové hře apod. A nakonec posloucháme tak vášnivě až otrocky naši ledničku, která volá po otevření; náš televizor, který už od rána nám vnucuje své často zkreslené pravdy; hospodu, která nás dennodenně volá do svých útrob a už vůbec neřešíme a nezajímáme se o to, že posloucháme „zlé pány“, kteří si z nás pokradmu dělají dobrý den. Jak to, že nám nevadí, že z nás tito naši zotročitelé vytahují množství peněz (herny, nákupní centra) ale i ničí naši osobnost, důstojnost a tělesné i duševní zdraví? (alkohol, drogy, nevázaný sex, pornografie…)

Člověk se tedy v důsledku stává otrokem sebe sama, svých vášní a tužeb, které ústí často v naprostý kolaps v našem životě a neúnosné deprese. A dále v této neutěšené touze neustále vyvíjí techniku a umělou inteligenci, aby mu mluvila do jeho života a předepisovala, co má dělat. Jen když vzpomeneme jak snadno posloucháme výpočetní algoritmy našich smartfounů, které nám určují náš jídelníček, upozorňují nás na nedostatek pohybu a přikazují nám více sportovat, sledují naši polohu a vnucují svými reklamami to, na co bychom normálně nepomysleli. ale software „ví, že to potřebujeme“. Nejnovější aplikace se snaží analyzovat a obsáhnout celou naši osobnost včetně zájmů, aby nám je servírovaly a nabízely na každém rohu a všude, kde se naskytne příležitost. Věříme jim, protože si myslíme, že jim můžeme důvěřovat, že mají naprogramované „naše dobro“. naše pohodlí, ulehčení práce; hledají totiž „zvýhodněné“ cenové nabídky, upozorňují nás na akce v okolí: to co by „nás mohlo zajímat.“ Nemálo se v současnosti mluví o takových utopických myšlenkách (které jsou však už dnes proveditelné), kde má celou společnost propojit globální síť, která bude vše kompatibilně řídit a na vše bude napojena – nejlépe i na samotného člověka. Totiž člověku propojenému se strojem bude daleko snadněji a aktivně sledován zdravotní stav a případné nedostatky vitamínů a potřebných látek. bude se moci okamžitě spojit s jakýmkoli přístrojem. Rodiče budou vědět, kde se jejich děti nacházejí. Žádné platební karty ani osobní pasy, které bychom mohli ztratit, protože sám člověk se stane číslem a jednotkou v globálně řízené síti, jenž z nás udělá jen otroky nesmyslného živoření bez svobody, smyslu a cíle. Vidíme, že najednou člověku vůbec nevadí, že si buduje modlu, kterou (a jak ochotně) bude poslouchat a ve všem se ji podřizovat.

Z této úvahy můžeme jasně pochopit, opustí-li člověk pravého Boha a svého Tvůrce, nutně hledá bohy jiné, kterým s radostí otročí. Nejenže se tak ničí, ale nikdy nebude dokonale šťastný. Důkazem jsou země blahobytu, ve kterých úměrně k bohatství roste i počet sebevražd. A kolik už jsme slyšeli zpráv o tolika zbohatlících a celebritách, kteří měli „vše co chtěli“ a přesto si sáhli na život.

Proto Bůh, který nás stvořil k blaženosti, kterou jsme hříchem ztratili, ví nejlépe, co nám dá pravé štěstí. Už jen proto, že jeho inteligence nezměrně převyšuje tu naši, podobně jako rodič, který ví, co je lepší pro jeho dítě. Náš Stvořitel, jako původce našeho bytí, nejen ví, co je pro nás lepší, ale také nás nezměrně miluje, protože on je Láska. To jak nás miluje můžeme poznat už z výše popsané dokonalosti stvoření a její krásy. Ze zpěvů ptáků a krásy květin. Z úchvatného kosmu jenž naplnil miliardami hvězd jen pro potěchu našich očí. Jeho něžný cit můžeme vypozorovat v pestrobarevných motýlech nebo roztomilých zvířatech. Starostlivost v množství rozmanitého ovoce a plodů země pro naši obživu a radost. Ale protože toto vše včetně člověka zaniká, zjišťujeme, že zde není plná dokonalost a ráj, po kterém toužíme a navíc je pozemský život plný četných trápeních a zla (podrobněji viz str. 46).

Skeptický člověk proto může namítnout: „V takového Boha, který nechá působit tolik zla, nevěřím!“ Ale křesťan odpoví: „Já v takového boha také nevěřím.“ Nebo. Skeptik: „Kdyby Bůh byl, tak by to nedopustil!“ Křesťan: „Ale právě když toto dopouští, tak se potvrzuje jeho existence a spravedlnost!“

Spravedlnost v tom, že nám ponechává naprosto svobodnou vůli a tedy rozhodovat se pro Boha nebo proti. A co jiného se dá očekávat, odmítneme-li Boha, který je dokonalý, že pozbudeme dokonalost? Nemůžeme se tedy hněvat na Boha, že dopouští zlo, když si jej volíme sami, a už vůbec věřit v takového boha, který jedná nespravedlivě (nedokonale). On nejenže se snaží nás od zla odvrátit, ale poslal i Lék – svého Syna, který sám o sobě řekl: „Já jsem cesta, pravda a život“ (J 14, 6)

Cesta – která nám udává cíl z našeho pozemského vyhnanství do království nebeského. Pravda – jenž nás učí co je dokonalé, správné, spasitelné a udává podstatu naší existence a všech věcí. Život – který nám získal svým smírným skutkem, že zaplatil svou smrtí na kříži spravedlivou daň za hřích – nehoráznou urážku Boží dobroty – a tak Bůh ve své lásce sám sebe obětoval, aby nám navrátil život nesmrtelný a blažený, který jsme ztratili.

Zde je tedy největší důkaz Boží lásky – v Ježíši Kristu. A v tom, že si zvolil právě takový způsob naší záchrany. Kdo pak může nedůvěřovat tomu, který nejenže je naším milujícím Otcem, ale ponížil se v naši přirozenost, aby mohl za nás zemřít?

Kdo se může hněvat na zákonodárce silničních předpisů? Vždyť bylo nevyhnutelné je sepsat, jinak by jízda byla takřka nemožná a nebezpečná! Za stejným účelem dal Bůh člověku příkaz „Nezabiješ!“ (Ex 20, 13) a jen člověk bez zdravého rozumu proti tomu může něco namítat. Řekneme-li: Nikoho jsem nezabil, nic neukradl. co po mě víc Bůh chce? Jenže ten, který napsal „Nezabiješ!“ také napsal „Nesesmilníš!“ (Ex 20, 14) a také dokonce „…každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci.“ (Mt 5, 28) A proto ta první i ta druhá přikázání, ač se zdají pro nás nepatrná, jsou součástí velkého celku – vzpoury proti Bohu.

Nemůžeme se tedy spokojit s tím, že jsme nikoho nezabili a nic neukradli… každý je v očích Božích hříšník a zasluhuje věčné zatracení, ale jak už jsme řekli, dal nám k ospravedlnění svého Syna o němž řekl: „Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ (Mk 9, 7)

Ač tedy člověk může poslouchat Boha ze strachu, aby nebyl zavržen, tak Bůh si to takovým způsobem nepřeje. A ani nechce, abychom byli jen pouzí „plniči“ jeho předpisů. Dobrý Bůh především chce, abychom konečně pochopili jeho lásku k nám a začali mu konečně věřit, že to, co nám přikázal, je jedině a jen pro naše dobro a věčnou spásu (kterou smrtelník často nebere na zřetel). On nechce hru na „pána a otroka“ , to by nám nedal svobodnou vůli, ale chce vztah otce a syna. A dokonce v Ježíši Kristu i vztah bratrství a nakonec i vztah lásky ženicha a nevěsty.

A jaký je lék na naši stálou nedůvěru; přesvědčení, že nám Bůh ukřivdil nebo dokonce samou pochybnost v jeho existenci? Absolutně prostá věc! Toto zvolání: Bože, existuješ-li, dej se mi poznat! Dej se mi poznat skutečně takový jaký jsi! Dej mi poznat svou lásku, protože já ji neznám a nedokážu v ni věřit. Dej se mi poznat, že ty mi můžeš dát víc než mi nabízí tento svět. Nedokážu a bojím se odpoutat od svých jistot, zálib a hříchů, protože si myslím, že to je mé blaho a přijdu-li o ně, ztratím svobodu a život. Dej se mi poznat a ukaž mi, co je to ta tvá svoboda, kterou nabízíš. Ukaž mi, proč a jak hrozný je hřích, protože já to tak nevidím a nechápu. Musíš mě přesvědčit! Čekám na tvou odezvu! Teď je to na tobě!

Seznam všech pokračování

1. díl (Proč věřit v Boha?)
2. díl (Důkazy Boží existence)
3. díl (Co znamená věřit?)
4. díl (K čemu je zde církev? Jak dosáhnout pravého štěstí v nešťastném světě? Proč věřit, poslouchat a milovat Boha?)
5. díl (Vnitřní uzdravení)
6. díl (Rizika života bez Boha a v hříchu. Co je hřích a jeho důsledky. Co po nás žádá Bůh?)

Použité zkratky

Literatura