Pozn. redakce: S laskvým svolením autora publikujeme na pokračování apologetický text, který sestavil a ve spolupráci s Cisterciáckým opatstvím Vyšší Brod vydal P. Mgr. Ing. Jiří A. Pleskač.

1. Proč věřit v Boha?

Otázka „proč věřit v Boha“ není zrovna úplně ideální, protože nás staví jakoby do pozice možnosti ovlivnit Boží existenci buďto svou vírou či nevírou. Pokud Bůh však je, nic a nikdo tuto realitu nemůže změnit ani kdyby nebylo na světě jediného věřícího. Člověk tedy musí nutně vůči této Realitě zaujmout určitý postoj, stejně jako zaujímá postoj ke Slunci, které za nočních hodinách sice nevidí, ale to ještě neznamená, že neexistuje. A přece každý věří , že za pár hodin se opět zjeví na obzoru. Ačkoliv je víra dar, přesto se lze lidským rozumem (který nám Bůh dal) dopídit k tomu, že za počátkem všech věcí a tvorů stojí svrchovaně dokonalá netělesná nesmrtelná bytost, kterou nazýváme Bůh. Po skončení noci (našeho smrtelného života) se však opět objeví toto slunce (Bůh) a naše snaha jej celý život popírat a ignorovat nám nebude nic platná. Zakoušet a objevovat Boha už v tomto pozemském životě však můžeme jednak skrze důkazy stvořeného světa, hlasu svědomí a hlavně skrze živou víru v jeho Slovo (nadpřirozeného zjevení¹). podobně jako hledíme na měsíc, který prozrazuje existenci skrytého slunce tím, že nám v noci odráží jeho paprsky.

Z almanachu článků pro katolickou spiritualitu Život z víry: “Proč dnes věřit v Boha?“ – P. Jiří A. Pleskač

Ve své knize Zlí duchové a exorcismy píše její autor P. Gabriele Amorth: „V každé době člověk vnímá nedostatečnost lidských věcí, a proto potřebuje Boha. Avšak v okamžiku, kdy se od Boha odvrátí, je přitahován pověrou, spiritismem, esoterikou, satanskými sektami a vším tím, co obecně nazýváme okultismem. S přesností téměř matematickou v dějinách vždy s úpadkem víry narůstá pověra. Zdá se, že právě profánní svět, je-li zbaven opěrných bodů, tíhne k magii, k okultismu a k nejrůznějším formám religiozity, nebo dokonce přímo k ďáblu samému.“ Bůh dal lidem svobodu volit mezi dobrem a zlem, svobodu milovat a svobodu nenávidět. Touží po našem svobodném rozhodnutí k lásce, ne po násilném přemožení člověka, který je zděšený z Boží moci. Chce působit v našich životech, ale chce, abychom my k tomu dali souhlas. Již Starý Zákon píše, že musíme učinit volbu: Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život (Nu 30, 19).

Člověk vnímá Boží působení ve světě

Člověk je schopný vnímat dobro nad rámec toho, co je dobré pro něho, jeho rodinu, rasu. S Boží pomocí dokonce může milovat své nepřátele. O takových lidech můžeme číst v Bibli a nejlepším příkladem je Ježíš Kristus, který nezištně sloužil lidem celý svůj život. Neměl z toho zisk a nedělal to pro chválu. Během svého utrpení zůstal sám. Přesto si zachoval pokoru a lásku vůči lidem. Zve i nás, abychom ho následovali a konali skutky, skrze které mohou lidé vidět Ježíšovu lásku a dobrotu a které neumí psychologie vysvětlit. Když člověk hledá Boha a začne se k němu obracet, může Bůh jeho život úplně přeformovat a změnit tak, aby člověk mohl žít v pravdě a nezištné lásce. Mnozí lidé, kteří se setkali s Ježíšem, takovou změnu zakusili. Také život prvních křesťanů je svědectvím proměny života, která přesahuje pouze přirozené lidské možnosti.

Člověk může dělat věci, které by nebyly možné, kdyby byl jen výplodem náhody a všechny jeho myšlenky by byly jen výsledkem materiálních procesů v jeho těle. Existují v zásadě dva způsoby, jak lidé kladou otázky a nacházejí na ně odpovědi. Můžeme si položit otázku „jak?“ věci fungují. Jako odpověď nám může dobře posloužit věda. Jsou lidé, kteří některé pasáže z Bible chápou jako vědecký popis a staví ji proti vědě. Bible se ale zaměřuje na popis stvoření z jiného pohledu než věda. Vědě nekonkuruje a neprotiřečí si s ní. Odpovídá na otázky „proč?“ věci jsou a jaký pro nás mají význam. Je to jiný způsob kladení otázek a jiný způsob odpovědí. Když malíř namaluje obraz, těžko se spokojíme s vědeckým vysvětlením. Pro většinu lidí bude otázka „proč?“ obraz nakreslil mnohem zásadnější než otázka „jak jej namaloval?”. Když se díváme na přírodu, jsme v podobné situaci. Často žasneme nad její krásou. Vyžádáme-li si vědecké vysvětlení, dozvíme se o fotosyntéze, hvězdokupách, nebo gravitačním zákoně. I kdybychom byli schopni přesně zformulovat všechny přírodní zákony, zůstala by otázka „proč tu jsou?“ a „proč je to tak krásné?“. Materialista asi řekne: „Inu, prostě to tak je“. Věřící člověk se nespokojí s vědeckým vysvětlením. Odpovědi na otázky „proč?“ poskytují mnohem větší uspokojení naší touze nacházet odpovědi. Dávají smysl věcem kolem nás i našemu životu. Pro materialistu jsou příroda a vesmír jen jiná slova pro „všechno". Pro věřícího stvořil Bůh prostor a čas, a naplnil je věcmi a živými bytostmi, které vzbuzují údiv. Toto všechno je projevem jeho lásky a odleskem jeho krásy.

Ve 20. století jsme byli svědky úžasného rozvoje vědy a techniky. Nestala se víra v Boha na prahu 3. tisíciletí přežitkem? Vědecké objevy vedly zejména v 19. století řadu badatelů k takovémuto přesvědčení. Tvrdili, že mohou pomocí jednoduchých zákonů mechaniky popsat celou složitost světa a přitom se obejít bez biblické představy o stvoření. Např. francouzský fyzik Pierre Laplace na počátku 19. století řekl: „Při své práci jsem hypotézu o existenci Boha vůbec nepotřeboval.“ Také marxisté věřili, že věda postupně dokáže vysvětlit veškeré dění v přírodě i ve společnosti. Tedy, že ve světě kolem nás neexistují věci nepoznatelné, pouze dočasně nepoznané. Většina lidí si myslí, že vědci zastávají takový názor i dnes.

Bůh a svědectví přírodních věd

V minulém století došlo v hlavních oborech přírodních věd k převratným objevům. Obecná teorie relativity, kvantová mechanika a molekulární genetika ukázaly, jak naivní byly naše předešlé pokusy objasnit existenci a chod vesmíru jako gigantického věčného orloje, který tiká proto, že do sebe zapadají nějaká ozubená kolečka. Předešlá vědecká pýcha tak vzala – patrně už definitivně – za své! Ještě donedávna se říkalo, že většina vědeckých pracovníků se už dávno přenesla přes náboženské předsudky a stala se zastánci materialismu. Když se však podíváme na velké vědce, možná s překvapením zjistíme, že to byli často lidé hluboce věřící. Přes poznání, kterého dosáhli – nebo spíše právě proto – si zřetelně uvědomovali, že se jenom dotýkají hlubokých tajemství, které naše nedokonalé lidské myšlení nemůže zcela poznat a pochopit.

P. Jiří A. Pleskač

Věda neodporuje víře, naopak…

(z knihy Věda a víra – Jiří Grygar)

Vztah k Bohu je pro věřícího křesťana důvěrně osobní záležitostí, o níž se většinou ostýchá vyjadřovat veřejně; ne snad proto, že by se obával perzekuce či posměchu jako v dobách bojovně ateistické totalitní společnosti, ale z toho důvodu, že si je dobře vědom, jak nesnadné je popsat stav vlastního nitra běžným lidským jazykem a jak nesdělitelné jsou osobní prožitky, střádající se během vlastního života – života nezaměnitelného a jedinečného v celých dějinách vesmíru. Vidíte, právě mi uklouzlo slovo vesmír a jistě ne náhodou. Věřící přírodovědec je možná v jisté výhodě , že poznává Boha nejen subjektivně jako každý jiný člověk, ale také prostřednictvím předmětu svého bádání, jímž je vždy určitý uzoučký výsek poznávání kosmu, od hvězd po mořské hvězdice, od vůně květin po vůni kvarků, od přenosných chorob po přenos záření či genetické informace. Při své práci používá vysoce neosobní (objektivní) vědecké metody, která připadá neodborníkům až protivně studená a zpochybňující. Osvícenecký racionalismus minulého století, jenž dosud většina veřejnosti ztotožňuje s postojem současných vědců, víceméně naznačoval, že se při zkoumání přírody bez Boha docela dobře obejde, či – řečeno slovy Laplaceovými – „tuto hypotézu nikde nepotřebuje“. Odtud také vyvěrala typicky ateistická víra marxistů, že věda postupně dokáže vysvětlit veškeré dění v přírodě, že neexistují věci vědecky nepoznatelné, nýbrž pouze dočasně nepoznané. Během 20. století však došlo v hlavních oborech přírodních věd k velmi významným objevům a posunu celkového pohledu na schopnost člověka postihnout pravé příčiny dějů a vztahů v přírodě a předešlá vědecká pýcha tím vzala patrně již definitivně za své. Mám tím na mysli zejména obecnou teorii relativity, kvantovou mechaniku a molekulární genetiku, jež ukázaly, jak naivní byly naše předešlé pokusy objasnit existenci a chod vesmíru jako jakéhosi gigantického věčného orloje, který pěkně tiká proto, že do sebe zapadají nějaká ozubená kolečka. Existence a vývoj vesmíru nám dnes připadá snad ještě tajemnější než v době, kdy naši předkové věřili na bohy blesku, vod a sopek. Troufám si proto tvrdit, že věřící přírodovědec může dnes svou víru v Boha opřít také o kvalifikovaný údiv nad podivuhodným řádem materiálního světa, jak to kdysi tak předvídavě a výstižně vyjádřil žalmista Páně: „Nebesa vypravují slávu Boha silného a dílo rukou jeho obloha zvěstuje“ (Ž 19,2).

Jiří Grygar

Seznam všech pokračování

1. díl (Proč věřit v Boha?)
2. díl (Důkazy Boží existence)
3. díl (Co znamená věřit?)
4. díl (K čemu je zde církev? Jak dosáhnout pravého štěstí v nešťastném světě? Proč věřit, poslouchat a milovat Boha?)
5. díl (Vnitřní uzdravení)
6. díl (Rizika života bez Boha a v hříchu. Co je hřích a jeho důsledky. Co po nás žádá Bůh?)

Použité zkratky

Literatura

Poznámky