Papež Benedikt XVI. hned po svém zvolení r. 2005 v kázání při inaugurační mši svaté varoval před celosvětovou „diktaturou relativismu“. Pojem „relativismus“ pochází z osvícenství a odvolává se na názory tzv. sofistů, tj. řeckých filozofů ve starověku, kteří tvrdili, že prý člověk nikdy nemůže pravdu s jistotou poznat. To hlásal částečně Kant, na něhož navázala celá tzv. německá klasická filozofie v čele s Hegelem. Relativismus znamená tedy nejistotu v poznání pravdy, pochybnost ve schopnost lidského rozumu stanovit, jestli to, co se mi jako pravda jeví, odpovídá skutečnosti.

Toto bylo vztaženo především na poznání Boha a katolickou nauku: Nemůžeme prý tvrdit, že Bůh existuje, protože náš rozum a naše poznání jsou neschopné toto dokázat, co se nám jeví jako důkaz, je prý pouze zdánlivé, relativní. Z toho ovšem vyplývá, že ani v morálce neexistuje závazná a prokazatelná pravda, což má nejhorší a nejnebezpečnější dopad. Nemáme prý žádné důkazy, že krást, vraždit, podvádět apod. je objektivně špatné. Tím lze ospravedlnit všechny zločiny a krutosti dějin: vyhlazovací tábory pro lidi jiné rasy, národnosti a odlišného přesvědčení, vraždění nenarozených dětí a starých, nevyléčitelně nemocných lidí, pornografii, likvidaci manželství a rodiny aj. Přesně toto měl na mysli papež Benedikt XVI., když prohlásil 7. 12. 2012 k členům Mezinárodní teologické komise:

„Společnost se řítí do relativismu, který nevyhnutelně plodí násilí…“ Relativistickou filozofii zastávají prakticky všichni současní hlasatelé globalismu, neomarxismu a genderismu.

Americký katolický časopis Lay Wittness zveřejnil k tomu zajímavé svědectví Edwarda Sri, profesora biblistiky na Institutu sv. Augustina v Denveru, které demaskuje současný věroučný a morální relativismus. Edward Sri vypráví:

Měl jsem nedávno přednášku v New Yorku na setkání jednoho katolického sdružení, kde jsem si vzal na mušku morální relativismus současného světa. Po skončení mého výstupu následovala diskuse. Přihlásil se jeden mladý muž a zeptal se mě:

„Co myslíte, jsem relativista?“

Odpověděl jsem: „Jak to mohu vědět, vždyť vás neznám? Tady je ale katolické vzdělávací zařízení. Jste praktikující katolík?“

„Ano, jsem,“ odpověděl dotyčný. „Pravidelně chodím na mši i na eucharistické adorace a rád navštěvuji taková setkání, jako je toto.“

„Dobře. A věříte všemu, co Církev učí? Vezměme si aktuální morální otázku: Věříte, že potrat je zlo?“

„Ano, pro mne je potrat v každém případě zlo.“

Výraz „pro mne“ na mě zapůsobil jako červený hadr na krocana. Ptal jsem se proto dál:

„Co míníte tím ‚pro mne‘? Domníváte se snad, že pro někoho jiného potrat nemusí být zlo?“

„Myslím si, že potrat je strašlivý, jsem rozhodně proti němu. Ale toto je moje pravda. Když si někdo jiný myslí, že potrat je dobrá věc, je to jeho pravda.“

Tato odpověď mi mnohé objasnila, řekl jsem mu proto: „Ano, jste relativista.“

Tady se ukazuje totální absurdita relativismu. Pokračovali jsme v debatě dál. Pro tohoto mladého muže je dítě v mateřském lůně lidskou bytostí, ale on jedním dechem uznává, že pro jiného člověka jím být nemusí. Pro tohoto mladého muže není dovoleno nenarozené dítě zabít, ale současně v rozporu s logikou přiznává toto domnělé právo jiným. Ptal jsem se dále:

„Říkáte, že chodíte pravidelně na mši a na adoraci Nejsvětější svátosti. Věříte tedy, že Kristus je skutečně v Eucharistii přítomen?“

„Ano, tomu věřím.“

„Co ale soudíte o tom, když někdo Nejsvětější svátost zneuctí? Je to mravně špatné?“

„Ano, pro mne to je špatné.“

„Ano. Co míníte tím ‚pro mne‘?“

„Já osobně nenávidím, když to někdo dělá, ale to proto, poněvadž jsem katolík a v Eucharistii věřím. Když je ale někdo ateista a nevěří v Eucharistii, potom její zneuctění není přece z jeho strany nic špatného.“

Diskuse pokračovala, já jsem se jej zeptal, jak by vysvětlil dětem, jejichž rodiče zahynuli při sebevražedném atentátu na „dvojčata“, tj. mrakodrapy ve Word Trade Center v New Yorku 11. září r. 2001, jestli tento čin byl zlý, či nikoliv. Znejistěl a byl očividně nervózní. Jeho odpověď mne ale šokovala:

„To je něco velice osobního. Samozřejmě, že pro mne je to strašlivý zločin, ale ti teroristé měli na to jiný názor, z jejich hlediska to tedy žádný zločin nebyl.“

V tu chvíli jsem pochopil, že musím použít jinou taktiku. Řekl jsem mu: „Tvrdíte, že milujete adorace před Nejsvětější svátostí. Tady v budově je kaple, pojďte, pomodlíme se tam a vy se zeptejte svátostného Spasitele, jestli vaše relativistické názory jsou správné, uvidíte, co vám řekne.“

Šli jsme tedy a oba se v tichosti modlili.

Příští den ráno jdu po chodbě a najednou slyším: „Pane doktore Sri, pane doktore Sri!“ Byl to onen mladý muž-relativista. Ukazoval mi nějaký stoh papírů. „Podívejte se, to všechno jsem po té včerejší adoraci před Nejsvětější svátostí popsal. Pán mi dal totiž poznat, že já ve skutečnosti relativista nejsem, že tuto pozici jenom hraji před druhými a hlavně sám před sebou. Důvod, který mne k tomu vede, je totiž vnitřní. Já žiji nesezdán se svou přítelkyní, vím, že je to hřích, ale nechtěl jsem se toho vzdát, proto jsem si namlouval, že pro mne to hřích není, pouze pro jiné. Tím jsem nutně a logicky musel dospět k názoru, že každé mravní přikázání je relativní, pro někoho je dobré, ale pro někoho špatné. Při adoraci mi ale Pán Ježíš otevřel oči, teď už nejsem relativistou, vím, že mravní normy jsou objektivně závazné vždycky a nadčasově, nejsou a nemohou být relativní.“

A bylo vymalováno! Upřímné doznání onoho mladíka jen dokázalo to, co mi bylo už delší dobu jasné: Za relativismem nestojí žádná rozumová logika ani tolerance k názorům jiných, ale prostý lidský hřích, jehož se člověk nemíní vzdát. Proto si namlouvá, že pro něho a v jeho situaci to hřích není, jen pro jiné, pak ale musí logicky dospět k závěru, že žádná morální pravda není objektivně platná, pouze subjektivně. Zkušenost s dotyčným mladým mužem řekla pouze jedno: Král je nahý, v tomto případě relativismus je nahý, jeho původ tkví v morálce a nikoli v rozumu.