Cisterciácký klášter v rakouském Heiligenkreuzu pořádá od dubna tohoto roku po celém Rakousku představení muzikálu „Pauline“. Pojednává o zakladatelce Živého růžence v 19. století blahoslavené Paulině Marii Jaricotové a jeho autorkou je spisovatelka a hudební skladatelka Birgit Minichmayrová. Poprvé bude předveden 15. dubna v městském sále města Vöcklabruck, poté budou následovat další představení až do října včetně Vídně a dalších velkých měst Rakouska.

Sv. farář arský Jean Baptiste Vianney se jednou vyjádřil: „Znám osobu, která nese těžký kříž s velkou láskou.“ Tím měl na mysli právě zakladatelku Společenství živého růžence bl. Paulinu Jaricotovou, obdivuhodnou ženu 19. století, kterou r. 2012 sekretář vatikánské Kongregace pro evangelizaci národů mons. Savio Hon Tai Fai u příležitosti 150. výročí úmrtí přirovnal k biblickému Davidovi zápasícímu s Goliášem. Tímto obrem a zároveň symbolem zla je podle onoho hodnostáře osvícenská Velká francouzská revoluce a její dědictví, s nímž tato Kristova vyznavačka musela celý život bojovat. Pocházela z francouzského Lyonu, kde se narodila 22.7.1799. Její rodiče Antoine a Joanna patřili k dobře situovaným měšťanům, vlastnícím tkalcovskou manufakturu a několik obchodů. Byli velmi zbožní, před revolucí r. 1789 finančně podporovali řadu církevních institucí, hlavně klášterů. Během revolučního běsnění let 1789–1799, kdy katolická víra byla postavena mimo zákon, se mohli účastnit mše svaté pouze tajně, ve svém domě přijímali a ukrývali katolické kněze, jimž hrozila poprava. V utajení byly pokřtěny i některé z jejich 7 dětí, Paulina jako nejmladší r. 1799.

Téhož roku však ilegalita Katolické církve skončila, neboť Napoleon Bonaparte, jenž se právě ujal vlády, vrátil katolíkům možnost legálního působení. Jaricotovi obnovili svoji materiální i duchovní pomoc církevním institucím. Jejich dům se nazýval „Betanie“, navštívil ho jednou i mladý J. B. Vianney. V této atmosféře mladá Paulina vyrůstala. Ve svém mladistvém zbožném nadšení toužila odjet na misie do Číny, aby tam prala kostelní prádlo, vařila pro misionáře a pro chudé a věnovala se životu modlitby. Rodiče však měli pro ni připravený jiný plán. V 15 letech se chystala k zásnubám, ale nešťastně spadla ze stolu a poranila si nohu natolik, že se musela delší dobu léčit. Zásnuby byly odloženy, zranění Paulinu poznamenalo natolik, že jí až do konce života působilo problémy s chůzí. Nemoci se staly jejím doživotním údělem. Ve svých 35 letech onemocněla téměř smrtelně, byla však zázračně uzdravena. To vše prohloubilo její duchovní život. Paulina se již jako 16letá definitivně rozhodla věnovat výhradně Bohu a nalezla pro to nakonec pochopení i u svých zbožných rodičů. V této orientaci ji utvrdily postní rekolekce, jichž se r. 1816 ve svých 17 letech v jednom kostele rodného Lyonu účastnila. Dával je oblíbený a zbožný kněz Jean Wuertz. Tématem byla lidská marnivost. Slova P. Wuertze zasáhla Paulinu tak hluboko, že zašla za ním do sakristie a ptala se, co má dělat, neboť patří k její přirozenosti jakožto ženy, že se chce líbit na prvním místě lidem. Kněz jí odpověděl, ať se snaží líbit na prvním místě Bohu – a potom teprve lidem. Pro Paulinu to byl signál k radikální změně života. Odstranila všechny drahé šaty a ozdoby, které si díky bohatým rodičům mohla dovolit, a začala se oblékat skromně. R. 1816 složila soukromě slib čistoty. Uvažovala i o vstupu do kláštera, zjistila však, že nemá řeholní povolání. Pán k ní hovořil vnitřním hlasem. P. Wuerst, její duchovní vůdce, žádal, aby to zapisovala. Tak vznikl její duchovní deník, nazvaný „Historie mého života“. Týká se doby mezi 18. a 20. rokem věku Pauliny.

Založení Źivého růžence

V nemoci r. 1822 napsala náboženský traktát „Eucharistie – nekonečná láska“, který P. Wuerst anonymně vydal. Teologové žasli nad výstižnými pravověrnými formulacemi, vystihujícími vroucí vztah Pauliny k Ježíši v Nejsvětější svátosti. Přítomnost Krista v Eucharistii chápe Paulina jako nejmocnější projev lásky Boha k člověku. Její počáteční touha odjet na misie se ukázala jako nerealizovatelná. Přesto se jí nevzdala a rozhodla se, že když nemůže být u misionářů a jejich svěřenců přítomna fyzicky, bude tam alespoň duchovně skrze modlitbu a oběť. S pomocí svého bratra Filease Jaricota, který byl knězem, obnovila modlitební společenství nazvané „Dílo šíření víry“. To mělo svůj počátek už v 17. století, kdy vzniklo na podporu misií mezi protestanty, později se transformovalo v modlitební hnutí za misie mezi pohany. Po vypuknutí Francouzské revoluce r. 1789 zaniklo, Paulina se svým bratrem je pak znovu uvedli do života. A nezůstalo pouze u modliteb. Paulina přesvědčila dělnice v továrně svých rodičů, kterou nyní vedli její sestra s manželem, aby věnovaly z každé své výplaty 1 sou (cca našich 20 haléřů) na podporu misií. R. 1819 jí Pán při večerním rozjímání sdělil nevšední plán na velkolepou modlitební iniciativu. Vzniklo Společenství živého růžence, původně zamýšleno jako podpora misií, poté však jako modlitební akce na jakýkoliv dobrý úmysl. P. Wuerst k tomu dal svůj souhlas. Vše spočívalo na modlitebních skupinách po 15 lidech, neboť 15 je desátků sv. růžence. Každý člen se měl denně pomodlit jeden desátek na daný úmysl a jednou za měsíc se věnovat rozjímání na toto téma. Komunita se měla scházet i k osobnímu setkání společné modlitby sv. růžence, kdo nemohl, spojil se duchovně. Dále měl každý člen nalézt 5 dalších osob, ochotných se zapojit do Živého růžence, a ročně věnovat 5 franků na podporu dobrého katolického tisku a kvalitních náboženských knih. Sám papež Lev XII. udělil Živému růženci své požehnání.

Mylně by se ale někdo domníval, že Paulina se věnovala pouze modlitbě a praktický život ji nezajímal. R. 1831 založila neřeholní komunitu nazvanou „Sdružení dcer Mariiných, sester milosrdenství“, které se věnovalo charitativní práci. Velmi citlivě vnímala také sociální křivdy. Dbala na to, aby v rodinném podniku Jaricotových dělnice-tkadleny dostávaly důstojnou mzdu dostačující k živobytí. R. 1830 zakládá za pomoci sociálně cítících podnikatelů tzv. „Nebeskou banku“, která poskytovala výhodné půjčky lidem, již se ocitli bez peněz. Paulina mnohokrát ve smyslu katolické sociální nauky pozvedla svůj hlas na obranu sociálně slabých, iritovalo ji zejména, že zaměstnavatelé neplatí dělníkům náležitou mzdu, za niž by uživili rodiny. Rozhodla se proto sama jednat a zakládá huť, kterou nazvala „Notre Dame“. Tam došly svého naplnění všechny postuláty sociální spravedlnosti. Podnik prosperoval, bohužel ale nakonec pronikli do jeho vedení nezodpovědní lidé a dokonce i podvodníci, kteří firmu zadlužili. Huť „Notre Dame“ r. 1852 zkrachovala, ti, kteří to zavinili, se vytratili, Paulina jako majitelka musela všechno zaplatit. Rodina jí nemohla pomoci, rodiče a velká část sourozenců už byli mrtví, firma Jaricotových se octla v cizích rukou. Podobně zanikla i „Nebeská banka“. Paulina přišla úplně o všechno, r. 1852 je vedena v úředních dokumentech jako chudá osoba potřebující sociální pomoc. Žila potom až do své smrti r. 1862 v bídě a zapomenutí, neustále sužovaná nemocemi. I po smrti si na ni jen málokdo vzpomněl. Situace se změnila až r. 1879, kdy Paulinina spolupracovnice Julia Maurimová vydala její životopis pod názvem „Vzpomínky na přítelkyni“. Kniha se dostala až k papeži Lvu XIII. a velmi ho zaujala. R. 1910 za papeže sv. Pia X. byl zahájen informační proces k její beatifikaci, papež Jan XXIII. r. 1963 potvrdil její hrdinské ctnosti a 22. května 2022 byla v Lyonu blahoslavena.

Posuzováno čistě pozemskýma očima bylo dílo bl. Pauliny Jaricotové krachem. Proč ale potom mons. Fai, jak uvádíme na počátku článku, ji přirovnává k Davidovi, k vítězi nad Goliášem? Odpověď najdeme u samotného Ježíše Krista. I jeho pozemský život skončil vlastně fiaskem kříže, které se ale ve skutečnosti stalo obrovským vítězstvím. Boží logika je zcela jiná než lidská. Bezbožecké osvícenství, jež vyvrcholilo Francouzskou revolucí, přetavilo mentalitu lidí v tom smyslu, že vnější úspěch, poznamenaný kariérou, slávou a penězi, je tou nejvyšší hodnotou. Bl. Paulina Jaricotová patří k těm Kristovým svědkům, kteří potvrzují něco zcela jiného. Všechny pozemské úspěchy lidí nakonec skončí jejich smrtí, natrvalo zůstane pouze to nadpřirozené, co jsme se snažili vybudovat. Paulina Jaricotová zkrachovala se svými projekty na této zemi, ale to duchovní, co vytvořila, zůstalo a nadále se rozvíjí, především Živý růženec.

Mohutná síla spojené modlitby

Osobní modlitba sv. růžence je jistě záslužná a přináší požehnání. Ještě větší požehnání ale přináší modlitba sv. růžence více osob dohromady, společenství. A to největší požehnání působí ta modlitba sv. růžence, jíž se účastní celá řada osob, které sice nejsou fyzicky přítomné, ale propojují se v daném modlitebním úmyslu na dálku. Právě toto bylo záměrem blahoslavené Pauliny Marie Jaricotové. Spojená modlitba fyzického společenství, k níž se připojují i ti, kteří nemohou být z různých důvodů přítomni, je opravdu mohutnou silou.

Uvědomil jsem si to v sobotu 25. března na svátek Zvěstování při našem brněnském smírném procesí za oběti potratů a nenarozené děti. Díky Pánu a Panně Marii se všechno vydařilo. Účast byla veliká, ale ve skutečnosti ještě výrazně posílená o ty bratry a sestry, kteří se nemohli z různých důvodů účastnit, nicméně jejich modlitební přítomnost, o které mne dopředu ujistili, byla znatelná – a to zvláště při modlitbě sv. růžence cestou ke sloupu Nejsvětější Trojice na Zelném trhu a poté ke sloupu Panny Marie na Náměstí svobody. Tradiční mše svatá v kostele sv. Michaela byla vyvrcholením celé akce.

Modlitební spoluúčast fyzicky nepřítomných bratří a sester je znatelná i při našich pravidelných středečních modlitbách u mariánských soch v českých a moravských městech. Dnes se často zdůrazňuje síla mohutného fyzického společenství. Ta je nepochybně důležitá, jenže ona má i svoji duchovní, nadpřirozenou složku. Tou jsou všichni ti, kteří, poněvadž nemohou být přítomni osobně, se připojují svojí modlitbou duchovně. A jsem přesvědčen, že právě odtud vyrůstá onen apokalyptický „obrovský zástup, který by nikdo nespočítal“, o němž píše sv. Jan v Apokalypse (Zjev 7,9).

Zdroj: Článek „Heiligenkreuz: Festakademie…“ in www.kath.net 4.11.2022; dále článek „Malý Radomír: Odvaha následovat Krista“ in Immaculata 5/2014;