Ne, jako tradiční katolíci nejsme vůči tomuto polskému papeži nekritičtí. Byl plně poplatný zhoubným novotám II. vatikánského koncilu, na jejichž prosazení se jako jeho účastník vehementně podílel, konkrétně na ekumenismu, dialogu a spolupráci s jinými náboženstvími a na přijetí liberálního pojetí náboženské svobody Katolickou církví. Přímo skandálem bylo tzv. modlitební shromáždění zástupců světových náboženství v Assisi r. 1986, kde papež se modlil spolu s knězem pohanského kultu voodoo a dalšími. Lze připojit i jeho políbení koránu a výkřiky „Ať žije islám!“ při návštěvě Maroka aj. Trapnou záležitostí byla též exkomunikace arcibiskupa Lefébvrea r. 1988. Proto klademe otazník nad jeho kanonizací, která znamená, podobně jako kanonizace jeho koncilních předchůdců, spíše „kanonizaci“ koncilu než osoby.

Na druhé straně však nemůžeme v zájmu pravdy pominout výrazná pozitiva jeho pontifikátu, která zcela postrádáme u nynějšího papeže Františka. Sem patří jeho zásadovost v otázkách morálky, především obrana monogamní rodiny, manželské věrnosti a hlavně nenarozeného života, jak dokazuje zejména encyklika „Evangelium Vitae“ r. 1995. Jan Pavel též změnil vatikánskou politiku ústupků komunistickým režimům, jež ponechávala katolíky pod jejich vládou bez zastání, proto byl oficiálními médii těchto států velmi ostře napadán podobně jako před koncilem Pius XII. Pro moji generaci českých a slovenských katolíků se tenkrát Jan Pavel II. stal symbolem zápasu za svobodu proti totalitě. Rovněž v základních otázkách dogmatu byl pravověrný a na rozdíl od svého předchůdce Pavla VI. zakázal některým heterodoxním teologům (Hans Kueng, Leonardo Boff, Eugen Drewermann aj.) vyučovat na církevních učilištích, případně je přímo suspendoval. Ocenit je třeba i jeho osobní zbožný život, především mariánskou úctu.

Jan Pavel II. byl rozpolcenou osobností připomínající významné osobnosti Francouzské revoluce Lafayetta a Brissota. Hlasatelé destruktivních idejí, kteří v praxi poznali jejich škodlivost a zjistili, že toto nechtěli. Postavili se tudíž nakonec proti nim, za což je revoluční tribunál postihl nevyššími tresty jako zrádce, nicméně nedokázali se vzdát samotných revolučních principů, které na počátku osobně vehementně prosazovali.

Avšak revoluce žádnou zradu neodpouští. Proto Jan Pavel II. navzdory své kanonizaci, i když pochybné, se zejména v posledních letech stal terčem agresivních útoků jak ze strany novodobých neomarxistů a liberálů, tak i ze strany vnitrocírkevních neomodernistů. Vyvrcholením toho všeho je současná mediální kampaň v Polsku i ve světě proti tomuto papeži, že prý v době, kdy byl krakovským arcibiskupem, „kryl kněze obviněné z pohlavního zneužívání“.

Pár slov o zneužívání ze strany duchovenstva

Mediální přetřásání sexuálního zneužívání mladistvých katolickými kněžími, především jednopohlavního, z nichž mnozí skončili před soudem, a obviňování biskupů, že tyto případy kryli, trvá už několik desetiletí. Nebudeme tvrdit, že všechno je lež. Tyto případy se skutečně udály a žel, mnozí biskupové hráli roli „mrtvého brouka“, místo řešení problému pouze provinilého kněze přeložili, aby tam ve svém hnusném jednání pokračoval.

Všimněme si ale celkových souvislostí. Ještě před II. vatikánským koncilem byly takové případy v Církvi řídkým jevem. Jako historik jsem procházel řadu periodik z doby Rakousko-Uherska a první Československé republiky, a ani u těch nejbojovnějších antiklerikálních listů jsem nenarazil na útoky kvůli pohlavnímu zneužívání mladistvých, maximálně na poukazy, že někteří kněží žili s ženami a nedodržovali celibát.

K téměř raketovému nárůstu těchto případů došlo až od 60. let výše. A nešlo zdaleka jen o Katolickou církev. V celém světě proběhla legalizace pornografie a změna názorů na sexuální morálku, což vyvrcholilo tzv. sexuální revolucí r. 1968 v západních metropolích. Důsledkem toho byl i změněný postoj k homosexualitě, která přestala být neřestí nebo nemocí, a stala se pouhou „jinou orientací“.

Je logické a přirozené, že tato cílená sexualizace veřejného života se musela promítnout i do chování lidí. Narostly do závratných rozměrů manželská nevěra, rozvodovost a sexuální promiskuita, homosexuální chování a transsexualismus se postupně staly součástí normálu, dnes již je možno libovolně si „změnit pohlaví“ nebo zvolit jiné, vymyšlené, biologicky vůbec neexistující.

To všechno mělo negativní vliv, vědomě nebo podvědomě, i na vztahy šéf–zaměstnanec, učitel–žák. Kauzy zneužívání podřízených a mladistvých se staly mnohem častějšími než dřív. To nemohlo minout ani Katolickou církev, která se skládá z hříšných a slabých lidí. Signifikantní je, že minimálně 80 proc. těchto případů v Katolické církvi je homosexuální povahy. Před koncilem platila absolutní nepřípustnost přijetí homosexuála do semináře, poté, kdy i do Církve pronikl názor, že je nutno přestat s „diskriminací“ těchto lidí, byli pederasté bez námitek připouštěni ke svěcení. Masový nárůst případů zneužívání v seminářích je toho hmatatelným výsledkem.

Nicméně nutno vidět věci v celistvosti. Německý Kriminologický ústav r. 2011 zveřejnil data, že mezi katolickými kněžími jako stavem je procentuelně nejméně pachatelů zneužívání mladistvých, ať už homo nebo heterosexuálního. Podstatně více je jich mezi učiteli, vychovateli na státních internátech, sportovními trenéry a lékaři, k největšímu počtu zneužívání dětí a mladistvých dochází ale v rodinách, kde se tohoto zločinu dopouštějí různí otčímové, strýcové, rodinní přátelé a známí, někdy dokonce i sami biologičtí otcové. Současný rozpad rodiny, kdy žena a matka dětí si přivádí někdy i každý rok nového „přítele“, jehož představí dětem jako „strejdu“, tomu náramně nahrává.

O těchto kauzách ale mainstreamová média hovoří velice zřídka, jejich pozornost je upřena prioritně na Katolickou církev. Podle statistických údajů se těchto zločinů dopustilo 2–4 proc. duchovních vůči ministrantům nebo žákům či žačkám. Proč neuvedou pro srovnání procenta těchto kauz u ostatních profesí?

Ve skutečnosti počet „pedofilních (efebofilních)“ kněží bude ve skutečnosti ještě mnohem nižší, neboť řada případů je vylhaných. V USA již mnozí advokáti potvrdili, že četné oběti se nakonec přiznaly k vymyšlení si všeho jen proto, poněvadž se jim nabízelo tučné odškodné. Proč média v těchto případech jednostranně věří pouze obětem a ne kněžím, kteří hájí svoji nevinu? To už mělo své tragické následky. V Irsku před lety v důsledku zoufalství z mediální štvanice jeden starý kněz dostal mrtvici a zemřel, po jeho smrti se ale údajná „oběť“ přiznala, že si všechno vymyslela.

Nepopíráme skutečné případy zneužívání ze strany kněží nebo i laických církevních pracovníků a nehájíme je. Musíme ale kategoricky odsoudit selektivní mediální kampaň kolem toho. Na jedné straně jsou pranýřováni a vláčeni po soudech katoličtí duchovní kvůli skutečnému nebo jen domnělému zneužívání nezletilých, na druhé straně však Daniel Cohn-Bendit, do nedávna francouzský poslanec Evropského parlamentu za Stranu zelených, veřejně požadoval beztrestnost pedofilie a sám se chlubil, že svedl několik dětí. Nikdo jej nevolá k trestní odpovědnosti. Německý katolický časopis „Der Fels“ v čísle 3/2023 publikuje zprávu o vídeňském herci Florianu Teichtmeisterovi, který zveřejnil na internetu 58 tisíc pornofotografií zneužití dětí, jichž se dopustil on sám, nebo jeho známí. Chtěl tím manifestovat svůj požadavek legitimity sexu s dětmi. Opět bez mediálního odsouzení, o soudní žalobě ani nemluvě. Měření dvojím metrem je tady víc než evidentní.

Již při jiných příležitostech jsme psali o tom, jak australský kardinál George Pell strávil přes 400 dní ve vězení (velkou část na samotce) kvůli údajnému zneužívání, což se ukázalo jako vylhané, Nejvyšší soud jej musel propustit. V 90. letech byl církevní autoritou potrestán kvůli zneužívání vídeňský kardinál Hans Hermann Groer, ačkoliv obvinění spočívalo pouze na výpovědi jediného duševně nemocného člověka, jenž nakonec svou výpověď odvolal. Oba hodnostáři zastávali pravověrné pozice uvnitř Církve. Naproti tomu u kardinála Theodora McCarricka nebo jezuity Ivana Rupnika, ačkoliv existovaly desítky výpovědí o jejich sexuálním predátorství, až po mnoha letech přistoupily církevní autority pod neúprosným tlakem faktů k jejich postihu. Oba patří k předním progresistům, teologickým liberálům a neomodernistům.

Biskupové jsou pod tlakem. Nejčastěji je jim dáváno za vinu, že po oznámení zneužívání ze strany jim podřízeného kněze „nekonali“. Jenže vžijme se do jejich pozice. Různé organizace skutečných i domnělých obětí zneužívání vytvářejí atmosféru, jakoby všechna obvinění byla v pořádku a biskup byl povinen okamžitě reagovat. Jenže to odporuje principům spravedlnosti. Biskup jednoduše nemůže, když za ním někdo přijde, že kněz –xy– jej v dětství jako ministranta zneužíval, okamžitě tohoto kněze postihnout, když ten to popírá. Je zde tvrzení proti tvrzení a není snadné vždycky rozhodnout. Koneckonců takhle to funguje i ve světských oblastech. Ředitel školy nemůže v zájmu objektivní spravedlnosti propustit učitele jen proto, že si matka jednoho žáka stěžuje na jeho údajné pohlavní zneužívání dítěte. Věc se musí prošetřit a zjistit, kde je pravda, neboť vždycky existovala a existují i falešná udání. Zajímavé, že ve světské rovině se toto uznává od masmédií jako samozřejmost, jen u církevních představitelů se striktně požaduje, aby se postavili okamžitě na stranu obětí. Samozřejmě jasná situace nastává, když existuje více na sobě nezávislých svědectví. Pokud tady světský nebo církevní nadřízený nekoná, pak je to samozřejmě odsouzeníhodné, ale biskup opravdu nemůže pouze na základě jednoho svědectví nebo i svědectví pár osob nebudících důvěru ihned kněze potrestat.

Jak je to s papežem Janem Pavlem II.?

Holandský žurnalista Ekke Overbeek vyvolal rozruch svojí knihou „Mea culpa. Jan Pavel II. věděl.“ Byla přeložena do polštiny. V televizi na ni upozornil redaktor Gutowski. Jak upozorňují články na www.pch24.pl i na slovenském webu www.christianitas.sk, jde o příkladnou sérii z palce vycucaných pomluv.

Předmětem mediálních útoků není jen Karol Wojtyla, nýbrž i krakovský arcibiskup kardinál Adam Stefan Sapieha, zemřelý r. 1951, ochránce polského národa jak za nacistické okupace, tak i za komunistické totality, jenž poskytl pomoc mnoha pronásledovaným. Prý byl sám homosexuál a dopouštěl se násilí na bohoslovcích. Jenže zdrojem těchto informací je pro Overbeeka tehdejší kněz Anatol Boczek, agent tajné policie, který byl do Církve dosazen s cílem ji rozvracet. Existuje záznam v archivu této složky, kde Boczek toto o kardinálu Sapiehovi tvrdí. Jenže jeho výpověď byla tak nevěrohodná, že si ji ani komunistické orgány netroufly použít, což je co říct. Tím spíše slouží k hanbě Overbeekovi, jinak rádoby „investigativnímu“ novináři, že se uchyluje k takovým „zdrojům informací“.

Kardinál Wojtyla jako krakovský arcibiskup měl údajně krýt pedofilní kněze. Informace opět získal Overbeek z archivu tajné policie. Opět je signifikantní, proč toto nikdy proti němu nepoužila, aby jej zdiskreditovala, vždyť přece toto by byla proti jejich tehdejšímu nejnenáviděnějšímu nepříteli nejúčinnější zbraň? Nic jiného než svědectví pochybných agentů komunistické bezpečnosti, které je už svojí samotnou podstatou nevěrohodné, není k dispozici. Dodejme jen, že jedna z údajných obětí sexuálního zneužívání, které měl Wojtyla krýt, jistý Marek Lisiński, se ještě na konci r. 2021 přiznal, že si všechno vymyslel. Jestliže Overbeek k tomuto sahá a přikládá víru, stává se podobným Rolfu Hochhutovi z 60. let, který na zakázku „vyrobil“ údajnou zodpovědnost papeže Pia XII. za holocaust. Polský episkopát rozhodl o přezkoumání celé záležitosti a odmítl Overbeekovo obvinění, které, žel, nalezlo pozitivní odezvu i u mnohých tzv. progresivních katolíků. Jenže pravda se nakonec sama prosadí.