„František neplní náležitě své papežské povinnosti. Naopak využívá papežství k šíření zmatků ve víře slovem i skutkem, dokonce i na stránkách některých církevních dokumentů. František působí spíše jako kaplan agendy OSN a využívá k tomu strukturu Apoštolského stolce. Jakoby chtěl ujistit levicové politicko-ideologické elity současného světa, že jim dává svůj duchovní souhlas. De facto se čím dál více stává jejich kaplanem a současně vykonavatelem jejich plánů“ – říká Jeho Excelence biskup Athanasius Schneider v rozhovoru s Henrykem Matyskem.

Henryk Matysek: Byl Joseph Ratzinger v okamžiku své smrti papežem?

J.Exc. Athanasius Schneider: Ne. S jistotou ne. Když se před deseti lety loučil s kardinály, vyzval je k volbě svého nástupce, jemuž on se podřídí. Později zase mnohokrát opakoval, že papežem je František a on jej uznává.

HM: Zachoval si ale titul Svatého Otce a bílou sutanu, tudíž se pro celý svět jevil být nadále papežem. Tak ho také nazývali: emeritní papež.

AS: To jsou jenom vnější symboly. Být papežem, to nezáleží na vnějších znameních. Kardinál, který by se oblékl do bílého a nasadil si rybářský prsten, se tím nestává automaticky hlavou Církve. Vnější atributy nedělají papeže.

HM: Ale taková situace nepochybně vyvolává zmatek.

AS: Samozřejmě. Užívat papežské symboly, když už nejsem papežem, je absolutně nesprávné. Ratzinger to neměl dělat právě z toho důvodu, aby nešířil zmatek.

Z jeho strany to bylo nerozvážné. Po abdikaci dva kardinálové (mně osobně známí) mu napsali dopis s prosbou, aby nepoužíval papežský oděv a symboly. On to však úplně ignoroval. Je otázkou, proč.

Domnívám se, že v budoucnosti – abychom se vyvarovali podobných situací – bude muset církevní právo stanovit jasné normy chování bývalého papeže po abdikaci (pokud by, nedej Bože, k takové ještě někdy došlo). Jaké má používat tituly, jaké nosit šaty atd. V současnosti takové normy v kanonickém právu chybí, proto jsou s tím problémy.

HM: A může papež vůbec abdikovat?

AS: Neměl by. Může to sice udělat – žádné Božské ani lidské právo mu v tom nebrání (ve vzdálené minulosti Církve se to stávalo), ale s ohledem na své postavení nejvyšší autority v Církvi, zvláště duchovní, a svou výjimečnou pozici v Církvi jako její viditelná hlava, papež má setrvat ve svém úřadu bez ohledu na okolnosti.

Abdikaci může ospravedlnit pouze nějaká extrémní situace. Ne nějaké osobní důvody, pouze vnější podmínky. A musí se tak dít výlučně jen tehdy, když to prospěje dobru Církve.

Představme si třeba situaci, kdy papež začíná trpět demencí nebo jinou psychickou chorobou. V tom případě skutečně nemůže řídit Církev. Fyzická slabost ale nemůže být příčinou papežovy abdikace. Dokud mu to zdravě myslí, i když je třeba na invalidním vozíku, je schopen Církev řídit.

HM: Dva papežové v jedné církvi, to je trochu příliš, nemyslíte?

AS: Církev je monarchická – s jednou hlavou, ne se dvěma. Navzdory ujištění Josepha Ratzingera, že on už není papežem, že je jím František, nevypadala situace jasně. Věřící byli zmateni. Tuto otázku – opakuji – je nutno vyjasnit na poli kanonického práva, aby se někdy nestalo, že budeme mít v Církvi celou plejádu emeritovaných papežů.

HM: Přejděme tedy k Františkovi. Je on papežem?

AS: Samozřejmě! Církev je viditelná, nemůže proto existovat bez viditelné hlavy. To by bylo v rozporu s katolickou vírou, neboť sám Kristus takovou církev založil. Vize Církve bez viditelné hlavy je herezí sedevakantismu. Její vyznavači se domnívají, že Církev může klidně existovat (a to i velice dlouho) bez viditelné hlavy, jenže – a to chci zdůraznit – je to bludná doktrína.

HM: Jsou ale slyšet hlasy, a to nikoli ze strany sedevakantistů, nýbrž mezi věřícími tradičními katolíky, že volba Františka byla neplatná, že došlo k nějakým machinacím na konklave, že Benedikt zůstává nadále pravým papežem.

AS: Vize tohoto typu jsou neprůkazné. Abdikace Benedikta XVI. byla faktem, stejně tak volba jeho nástupce – Františka. Kdyby byl zvolen neplatně, znamenalo by to, že již deset let je Církev bez papeže. A to je proti katolické nauce.

Jistě, dějiny Církve znají situace, kdy Apoštolský stolec byl bez papeže skoro tři roky, ale to byly výjimečné okolnosti.

Koneckonců i kdyby papež byl zvolen neplatně, např. kvůli porušení kanonického práva nebo jiných předpisů, i tak by byl legálním papežem.

HM: Jak to? Proč?

AS: Poněvadž normy papežské volby nejsou Božím, nýbrž pouze lidským zákonem. A lidské zákony nejsou absolutní. Církevní historie zná neplatné papežské volby, to by nebylo poprvé – a přesto papežové z nich vzešlí jsou uznáváni jako legitimní.

Ale to hlavní: Kdo může říct, že volba Františka byla neplatná? Kdo to může vědět? V konklave není přítomen nikdo jiný než kardinálové. Ti zase jsou striktně – pod hrozbou exkomunikace – vázáni povinností mlčet. Ale i kdyby někdo udělil médiím nějakou anonymní informaci, nemohla by sloužit jako důkaz. Anonymy nejsou důkazem. Údajná neplatnost Františkovy volby je proto jen hypotéza, nemáme ani stoprocentní jistotu, ani žádné přesvědčivé důkazy.

Navíc i kdyby František byl zvolen neplatně, tak všichni kardinálové jej jako papeže uznali. A to není nic jiného než potvrzení regulérnosti volby. A potom tady máme dvoutisíciletou tradici Církve – když celý episkopát začne papeže jmenovat při mši sv., tak to znamená, že celá církev ho uznává za svou legitimní hlavu. To stačí.

HM: Je František papežem, jakého dnes Církev potřebuje?

AS: Ne, není. František neplní náležitě své papežské povinnosti. Naopak využívá papežství k šíření zmatků ve víře – slovem i skutkem, dokonce i na stránkách některých církevních dokumentů.

František působí spíše jako kaplan agendy OSN a využívá k tomu strukturu Apoštolského stolce. Jakoby chtěl ujistit levicové politicko-ideologické elity současného světa, že jim dává svůj duchovní souhlas. De facto se čím dál více stává jejich kaplanem a současně vykonavatelem jejich plánů.

Poprvé během dvou tisíce let existence Církve papež zneužívá svoji svatou misii k prosazování ryze světské ideologie neshodné s evangeliem. Toto je v historii Církve naprosto výjimečné – výjimečné dopuštění Boží, které musíme snášet v pokoře a víře a horlivě se modlit za Svatého Otce, aby si uvědomil blud, jenž hlásá, a odmítl funkci kaplana světové levice.

HM: Zdá se, že dnešní církev zoufale potřebuje papeže zcela jiného druhu. Jakého?

AS: Takového, který bude opravdovým nástupcem sv. Petra: odvážným, nekompromisním vyznavačem a obráncem katolické víry. Takového, který bude posilovat ve víře Boží lid, zvláště své bratry v biskupském úřadu – což přikázal Petrovi sám Kristus Pán. Má krom toho dát Církvi opravdové biskupy a kardinály. To je klíčová úloha papeže – zejména v naší době.

Žijeme v časech obrovského zmatku v křesťanské doktríně, morálce a liturgii. Církev totálně kapitulovala před světskými společenskými proudy a před bezbožnou ideologií – je totálně zastrašená nekřesťanskými mocnostmi tohoto světa, nekřesťanským veřejným míněním a médii.

Dnešní biskupové se více bojí soudu médií než soudu Božího.

Církev naší doby se stává ve stále větším stupni rukojmím bezbožného antropocentrického světa nacházejícího se pod všemocným vlivem zednářství a socialismu, světa pohrouženého v naturalismu a zcela odmítajícího všechno nadpřirozené.

A dnešní církev – Vatikán, papežové, biskupové, duchovenstvo a věřící – nejenže se proti tomu nestavějí, ale právě naopak svým chováním projevují gigantický komplex méněcennosti vůči ateistickému světu.

HM: Ale dá se to změnit? Lze tento trend zvrátit?

AS: Jistěže! Jediným lékem na tuto nemoc současné církve je návrat k plnosti a čistotě katolické víry. Bez žádných kompromisů, bez sebemenšího strachu před světem, podle vzoru apoštolů a papežů minulých staletí. S láskou a bez sebemenších úhybných manévrů. Ano,ano, ne,ne – protože co nadto jest, pochází od Zlého (Mt 5, 37). To je první záležitost – nauka.

Druhou nezbytnou věcí je zahájení procesu hledání dobrých kandidátů na biskupské stolce a na nominaci do sboru kardinálů. To je klíč ke všem dalším řešením, neboť biskup či kardinál nezakotvený v čistotě víry (a samozřejmě morálky) a v Tradici dříve či později zradí Krista – jak to dnes vidíme. Buď se ztiší nebo se nechá zastrašit, nebo se ukáže být zjevným zrádcem.

Umírnění kandidáti jsou k ničemu – takoví v rozhodujícím momentě zradí Krista, neboť jim chybí odvaha. Církev potřebuje opravdově nekompromisní, stoprocentně pevné a svaté katolíky na pozicích biskupů a kardinálů. Raději ponechat diecézi mnoho let bez biskupa než ji svěřit umírněnému kandidátovi. Věřící na tom nic neztratí – mají kněze, katechismus, mši sv.

Klíčovou záležitostí je výběr adekvátních kandidátů. Jsou takoví. V Církvi je mnoho dobrých kněží, často ale zůstávají ve skrytu. Nutno je najít.

Neméně důležitou záležitostí je gruntovní obměna sboru kardinálů. Musejí ho tvořit nezpochybnitelní mužové Boží – katoličtí, apoštolští, slovem: svatí. To oni totiž budou volit příští papeže…

HM: To jsou přece samozřejmé a logické věci. Proč se nikdo jimi nezabývá?

AS: Ale zabývá! Nepřátelé Církve se v těchto záležitostech vyznají a hodnotí je ze svého strategického úhlu pohledu. Proto už řadu desetiletí infiltrují církevní instituce, zejména vatikánské, a účinně se vměšují do procesu nominace biskupů a kardinálů.

Ale vraťme se k procesu obnovy Církve. Nelze opomenout řádnou, katolickou formaci kněží. Církev potřebuje novou generaci svatých služebníků oltáře. Proto je třeba totálně vyčistit duchovní semináře. Žádný homosexualismus v seminářích! Absolutně nepřijímat kandidáty s homosexuálními sklony! Zavést tvrdá kritéria výběru! Položit důraz na duchovní život v askezi!

Lépe je mít méně kněží, za to však opravdových a autenticky zbožných. Jeden dobrý kněz udělá více dobra než deset takových, kteří vedou dvojí život nebo jsou prostě jenom úředníky Církve.

Proto před Církví teď stojí konkrétní pastýřský úkol: vychovat dobré, početné katolické rodiny. Zahrnout je všestrannou péčí a podporovat je, neboť z nich vzejdou kandidáti kněžského stavu.

A konečně palčivou naléhavostí je též návrat posvátnosti liturgie. Nelze totiž oddělovat pravost a čistotu víry od liturgie. Tady je obzvlášť zapotřebí dbát na zákaz udělování sv. přijímání na ruku jako zjevného znesvěcení našeho Pána Ježíše Krista.

V celém tomto procesu je úloha Sv. Otce nenahraditelná. To on ho má vést tak, aby – podle slov sv. Pia X. – všechno bylo obnoveno v Kristu.

Usilovně a vytrvale proto prosme trojjediného Boha, aby dal Katolické církvi svatého papeže.

HM: Děkuji za rozhovor.