Víme, že současný stav společnosti u nás i v celém světě je víceméně hrůzostrašný. Potraty jsou téměř všude legitimní, hrozí též celosvětové zavedení eutanázie, genderová ideologie s privilegiemi pro homosexuály a „svobodou“ volit si vlastní pohlaví včetně „jiného“ než je mužské nebo ženské, nabírá na síle. Administrativní i justiční teror proti všem zastáncům pravých hodnot je stále větší a nebezpečnější. K tomu ještě přistupují tristní zkušenost s nedávnou covidovou totalitou, nynější rusko-ukrajinská válka bez vyhlídky na brzké ukončení, ekologické šílenství, které je pravou příčinou raketového růstu cen energií atd.

Ďáblovou pastí ale vždycky je, že člověk zakoušející útlak nebo teror má sklon idealizovat si minulé režimy a politické systémy, vidět pouze jejich domnělé nebo i skutečné kladné stránky a ignorovat ty záporné. Sám jsem zažil ještě jako dítě v 50. letech minulého století, kdy zuřil komunistický teror, a katoličtí kněží byli zavíráni do vězení, že někteří katolíci zapomínali na hrůzy předchozího nacismu a říkali, že za protektorátu přece jen „bylo líp“. Nikoli, v mnoha ohledech bylo naopak ještě hůř, ignorovat Lidice, Ležáky a statisíce nevinně popravených představovalo ztrátu paměti, i když vysvětlitelnou aktuálním jiným terorem. Krom toho německý nacionální socialismus pronásledoval Církev stejně brutálně jako komunismus, byť jinými metodami. Papež Pius XI. nacismus a jeho perzekuci katolíků a dalších skupin obyvatelstva kategoricky odsoudil v encyklice „Mit brennender Sorge“ (S palčivou péčí) r. 1937, jeho nástupce Pius XII. v jiných dokumentech, na což tito naši tehdejší katolíci jakoby zapomněli.

Komunismus nebyl „menším zlem“

Dnes zase pozoruji i u mnohých dobrých katolíků včetně těch tradičních podobnou anamnézu paměti ve vztahu k předlistopadovému komunistickému režimu. I z jejich strany se ozývá podobně jako ze strany nenáboženských lidí: za komunismu bylo líp, neexistovali žebráci a bezdomovci, měli jsme laciné byty, chyběla nezaměstnanost.

Jako pamětník těchto časů, který v nich prožil většinu života, musím kategoricky protestovat na základě vlastních zážitků a zkušeností. Žebráci existovali, setkával jsem se s nimi tehdy před vraty kostelů stejně jako dnes, i když žebrota byla tenkrát zákonem zakázána. Je pravdou, že družstevní byty na panelákových sídlištích byly nesrovnatelně levnější proti dnešním, jenže kvůli jejich nedostatku existovaly pořadníky a čekalo se někdy až deset let, tudíž mnoho mladých rodin muselo bydlet po tuto dobu u rodičů ve stísněných podmínkách, nebo někde v podnájmu o jedné místnosti. Nezaměstnanost tzv. reálný socialismus neznal, platila všeobecná pracovní povinnost, práce tudíž byl dostatek, jenže otázkou je, jaké a jak placené. Já jsem poté, co mne propustili kvůli náboženskému přesvědčení ze zaměstnání historika v muzeu, pracoval nějakou dobu jako prodavač v antikvariátu za měsíční mzdu 600 korun hrubého, což odpovídalo dnešním zhruba 10 tisícům, tudíž bylo pod úrovní i leckterých současných sociálních podpor.

Tím vůbec nesnižuji sociální těžkosti mnoha dnešních spoluobčanů, zejména mladých rodin, odsuzuji kategoricky zejména to, že mnohé se musejí nuceně zadlužit při pořizování bytu, přitom nevědí, co se později může všechno stát a jestli budou schopny hypotéku splácet, pokud ne, tak mohou přijít úplně o všechno atd. Neignoruji ani vážné sociální problémy matek samoživitelek aj. Přesto se odvažuji tvrdit, že nynější životní úroveň je vyšší, než byla v předlistopadové éře, což nejlépe dokazuje srovnání, kolik lidí mělo tenkrát auto a kolik dnes. Tenkrát to skutečně byl luxus, dnes je pro naprostou většinu nejen rodin, ale i jednotlivců osobní vůz samozřejmostí.

Objektivně vzato není dosud největším zlem současnosti v ČR i v Evropě materiální situace obyvatelstva, i když v brzké budoucnosti vzhledem k rostoucím cenám energií a světové ekonomické krizi, záměrně vyvolané globalistickými elitami současného světa, nás čeká nejspíš prudký pokles životní úrovně, na což doplatí především ti nejchudší. Tím nejhorším a nejodpornějším je ale morální propad spojený s prosazováním možnosti legitimní likvidace nenarozeného i končícího života, manželství a rodiny, totální podřízení občana diktátu globalistických struktur a jeho kontrola osobního života do všech detailů.

Toto bylo již v minulosti dlouhodobě připravováno, základy byly položeny už za komunismu. Bylo to právě bolševické sovětské Rusko, které r. 1920 uzákonilo volný potrat pro ženy, zavedlo možnost „rozvodu na počkání“, odstranilo trestnost sexuální promiskuity, zavedlo ve škole sexuální výchovu atd. Komunistické státy toto od Sovětského svazu převzaly v 50. letech, západní demokracie zhruba o deset roků později.

Komunismus má na svědomí během zhruba století své existence minimálně 100 milionů nevinných lidských životů na celém světě, mezi nimi též mnoho vyznavačů Kristových. Jen u nás prošly komunistickými lágry tisíce katolických kněží, tři byli odsouzeni v tzv. babickém případu k trestu smrti, P. Josef Toufar z Číhoště umučen ve vězení, několik dalších zemřelo za záhadných okolností, desítky jich se nevrátily z koncentráků. V jiných komunistických státech bylo ještě hůř, v Albánii a v Číně byli kněží i laici popravováni za to, že pokřtili dítě, v komunistické Severní Koreji je dodnes křesťanství postaveno úplně mimo zákon a vyznavači Krista končí ve vyhlazovacích táborech. Komunismus byl a je zločineckým systémem, který svými hekatombami nevinně prolité lidské krve ukazuje, kam až je schopna přivést lidstvo bezbožecká ideologie nenávidící Boha, Ježíše Krista a jeho pravou Církev.

Toto jsou reálná a mnohokrát prokázaná fakta. Papež Pius XI. v encyklice „Divini Redemptoris“ r. 1937 označil bezbožecký komunismus za jednu z největších hrozeb pro lidstvo, Pius XII. schválil r. 1949 dekret Sv. oficia o exkomunikaci každého katolíka, který dobrovolně a bez přinucení se stane členem komunistické strany. Proto český a moravský katolík, který s nostalgií vzpomíná na „zlatá léta komunismu“, se ocitá v rozporu s církevní naukou, jež komunismus kontinuálně odsuzuje již od poloviny 19. stol. Komunismus je ateistický a materialistický, netající se svým záměrem zničit Kristovu Církev jednou provždy, proto členství katolíka v této politické straně je totálně neslučitelné s jeho vírou. Výše zmíněný exkomunikační dekret Sv. oficia je tedy na místě a má svou logiku.

Tím samozřejmě nechci soudit nikoho, kdo za minulého režimu byl v KSČ. To mi nepřísluší a stavěl jsem se v minulosti proti tomu, aby tito lidé, pokud nezastávali vyšší funkce (tj. nepůsobili jako tzv. nomenklaturní kádry) nebo neškodili druhým osobám udáváním, kádrovými posudky apod., byli v občanském životě diskriminováni. Nicméně pokud praktikující katolík náležel k této organizaci, měl by to vyznat ve zpovědi.

Proti falzifikaci historie

Nostalgie po komunismu činí některé lidi náchylnými k falzifikaci dějin. Vím, že současní globalisté historii zkreslují a často i sprostě lžou, klasickou ukázkou jsou mediální zprávy o „polských“ vyhlazovacích koncentračních táborech Osvětim, Treblinka atd., ačkoliv se jedná výhradně o německé nacistické lágry. Tato dezinformace má vsugerovat lidem na Západě, že to katoličtí Poláci byli strůjci holocaustu a nikoli novopohanští hitlerovci.

Jenže se setkávám až příliš často i s jinými nepravdami, např. s lakováním na bílo politiky Sovětského svazu za Stalinovy krutovlády i po ní. Je pravdou, že obě světové velmoci, tj. SSSR i USA rovným dílem dělaly imperiální politiku ve vlastním zájmu, s čímž souviselo ovládání cizích území, kořistění nerostného bohatství atd.

Jsem si vědom, že v ČR před listopadem 1989 řada z nás pohlížela na tehdejší Západ růžovými brýlemi, v důsledku železné opony jsme neměli o životě za ní dostatek objektivních informací, ignorovali jsme, že „strýček Sam“ není žádným „hodným strýčkem“, nýbrž chladným počtářem, který sleduje pouze své zájmy a osud pronásledovaných katolíků a jiných skupin obyvatelstva v komunistických státech je mu ve skutečnosti lhostejný.

Nicméně sám papež Pius XII. v italsky psaném dokumentu „Ci Riesce“ r. 1953 prohlásil, že tehdejší západní demokratický systém je přece jen přes všechny své nemalé nedostatky lepší variantou než komunistická totalita, neboť respektuje náboženskou svobodu a nepopravuje ani nezavírá lidi za vyslovení vlastního názoru. To se ovšem změnilo v 60. letech, kdy proběhly v západních metropolích studentské neomarxistické rebelie, po nichž následovaly legální potraty, pornografie, zvrácené sexuální praktiky, sexuální výchova na školách, eutanázie, propagace sodomského hříchu a genderová ideologie, což už dlouho předtím prosazovaly zednářské lóže. Tím se západní svět stal stejně nelidským a pro katolického křesťana nepřijatelným jako komunismus.

Kritické odmítání jeho vnitřní i zahraniční politiky je proto zcela na místě. Jenže to nesmí vést k opačnému extrému – ke glorifikaci zahraniční politiky Sovětského svazu a dalších komunistických států v minulosti. Líčit je v duchu propagandy 50. let jako nevinné oběti „amerického imperialismu“, které se pouze bránily, je falzifikací z druhé strany. Sovětský svaz nejenom prováděl imperialistickou politiku v zájmu rozmnožení svého vlivu, ale současně s tím i násilím šířil svoji bezbožnou ideologii včetně pronásledování křesťanů. Vzpomeňme jen už na úsvitu II. světové války jeho pakt Molotov-Ribbentrop s nacistickým Německem, kdy se společně rozdělily o Polsko, a agresivní válku proti Finsku. R. 1950 potom válka v Koreji a r. 1956 intervence v Maďarsku spojená se strašlivým krveprolitím, proti němuž byla srpnová okupace naší země r. 1968 pouhou sennou rýmou. Válkou ve Vietnamu byly vinny obě strany, připomeňme ale, že komunističtí vojáci Severního Vietnamu nahnali 200 tisíc tamních katolíků včetně žen a dětí do moře a utopili je. To všechno a mnoho dalších identických zločinů komunismu jsou fakta, na něž nelze zapomínat.

Dnešní souvislosti

Současný globalismus, kdy většina vládců včetně světových velmocí je – vědomě či nevědomě – loutkami v rukou celosvětové oligarchie v čele s Billem Gatesem, Klausem Schwabem, Georgem Sorosem a dalšími, úmyslně převzal od tří protikřesťanských systémů minulosti všechno nejhorší.

Od komunismu brutální bezohlednou totalitu, jejíž fungování si vyzkoušel v nedávném covidovém šílenství. Od liberálního kapitalismu, který rovněž církevní autorita mnohokrát odsoudila, nejradikálněji v sociálních encyklikách „Rerum Novarum“ Lva XIII. r. 1891 a „Quadragesimo Anno“ Pia XI. r. 1931, potom bezohlednost a surovost vůči nemajetným skupinám obyvatelstva. Od demokratického liberalismu osvícenskou ideologii lidských práv, zdůrazňující dnes zejména „právo“ těžce hřešit proti lidskému životu (potraty) a proti rodině. Tato ideologie vstoupila na scénu světových dějin krvavou Francouzskou revolucí r. 1789, jíž padly za oběť statisíce katolíků s celými rodinami. Papežové ji mnohokrát odsoudili, nejradikálněji bl. Pius IX ve svém Syllabu r. 1864.

Globalisté se netají svými plány na redukci světové populace, jak o tom bylo už mnoho napsáno jinými renomovanými autory. Tomuto cíli slouží legální potraty, které se v některých zemích, konkrétně v Číně, staly za určitých okolností dokonce povinnými, v jiných zemích se zase stále více odbourávají všechna zákonná omezení těchto odporných zločinů. Součástí oněch plánů jsou také legální eutanázie, propagace homosexuality (jednopohlavní páry nemohou mít děti), během covidové p(l)andemie povinné očkování pochybnými vakcínami vyvolávajícími vážné zdravotní komplikace nebo přímo úmrtí, a v neposlední řadě též válka většího rozsahu, jakou je nynější rusko-ukrajinská.

Dnes musíme opustit optiku, že konflikt na Ukrajině je střetem USA a Ruska. Nikoliv, jedná se hlavně o zájem globalistických vládců světa snížit světovou populaci – a válka je jedním z nástrojů. Byla již dlouho dopředu plánovaná, jak o tom svědčí mimo jiné i převrat s krveprolitím v Kijevě r. 2014, vraždy ruského obyvatelstva na Ukrajině a veřejná státní glorifikace ukrajinských nacistů z doby II. světové války, majících na svědomí příšerná zvěrstva na židovském a polském obyvatelstvu. K tomu ještě přistoupila pokoutní instalace biologických laboratoří na Ukrajině – a „ruský medvěd“ vylezl z brlohu. Již Otto Bismarck, německý kancléř 19. století, se vyjádřil, že není problémem vypudit ruského medvěda z brlohu, ale problémem je dostat ho zase zpátky.

Propaganda oficiálních mainstremových médií je dezinformační, buď jednostranná, nebo totálně vylhaná. Zbývá ale otázka, nakolik je ruský Putin opravdu naší záchranou. Četl jsem různé rozbory, že Putin je současným „katechonem“, podle středověkých názorů vládcem, jenž zadržuje nástup Antikrista.

Tady ovšem pozor! Naše katolická víra by měla okamžitě zapnout kontrolku. Ptejme se, na čem spočívá současná státní ideologie tohoto režimu? Na jakých základech? Jde opravdu o sociální království Kristovo, jak požaduje katolická nauka?

Ne, Putinův režim se jí vůbec nepřibližuje. Ani pravoslaví, k němuž se ostentativně hlásí, není tak úplně košér, hlavní ideolog Alexander Dugin ho kontaminuje magií a orientálními pohanskými kulty, jak jsme o tom psali na našem webu v článcích „Jsou Zelenský a Putin stejní globalisté?“ a „Jak se postavit k válce na Ukrajině“. Znepokojující v současném Rusku jsou dvě věci: legální potraty téměř bez omezení, a reminiscence na bývalý sovětský režim, nedávno např. odhalili ve Volgogradu velkou sochu masového vraha Stalina.

My, pravověrní katolíci, se proto budeme držet tradiční nauky Církve o tom, že ve světské sféře bychom měli usilovat o realizaci sociálního království Kristova, jak to formuloval papež Pius XI. r. 1925 v encyklice „Quas Primas“, tj. podle katolických věroučných a morálních zásad. Víme ale, že dnes musíme přednostně myslet na ohrožení současnou globalistickou totalitou, kdy veškerá obrana spočívá pouze na dvou bodech: intenzivní modlitbě, a odvaze hlásat pravdu vhod či nevhod a otvírat tak druhým lidem oči. Ostatní už přenechme Boží pomoci, která nikdy nezklamala, i když její forma byla často překvapivá a nečekaná.