Při loučení s Benediktem XVI. se cítím, jako bych se loučil s otcem. Ale ne s takovým, který zůstal s rodinou a zemřel v jejím kruhu, ale s takovým, který před deseti lety se rozhodl odejít z domu, aby se svými dětmi už neudržoval téměř žádný kontakt. Rodinu vydal do rukou otčíma, jemuž jsme sice povinni úctou, ale který nás bere jako obtížné nalezence.

To je zvláštní text. Dovoluji si tento styl publicistiky ve chvíli mimořádně vážné, kterou je smrt Benedikta XVI. Obracím se nejen ke čtenářům, nýbrž i – a to především – k samotnému Benediktovi XVI.

Otče Benedikte – když umíral Jan Pavel II., měl jsem necelých 19 let. Klima Církve v Polsku bylo jiné než dnes. Loučili jsme se s králem polských svědomí, po němž nastoupil papež z Německa, o kterém jsme věděli, že s Karolem Wojtylou mnoho let spolupracoval a získal přezdívku Panzerkardinal, tj. „kardinál tank“. Imponovalo mi to a s radostí jsem začal studovat Tvoji nauku.

Otče Benedikte, nebylo možné pominout Tvá mimořádná slova před smrtí Jana Pavla při pobožnosti křížové cesty: Pane, tak často Tvá Církev připomíná tonoucí loď nabírající vodu ze všech stran. Na Tvém poli je vidět více koukolu než pšenice. Odrazuje nás špína na šatu i na tváři Tvé Církve. Ale to my sami jsme ji zkazili! To my Tě zrazujeme navzdory velkým slovům a vznešeným gestům. Smiluj se nad svou Církví: i v ní Adam stále znovu upadá. Svým pádem strháváme i Tebe k zemi. A satan se směje s nadějí, že nezvládneš znovu povstat z tohoto pádu. Počítá s tím, že pádem Tvé Církve zůstaneš ležet na zemi poražený. Ty ale povstaneš. Povstal jsi, vstal z mrtvých, a můžeš pozvednout i nás. Spas a posvěcuj svoji Církev. Spas a posvěcuj nás všechny.

Ano, Církev nám tenkrát připomínala tonoucí loď, a připomíná ji i dnes. Ty, Otče Benedikte, jsi mi to tenkrát objasnil, takže jsem zatoužil pomoci při záchraně této lodi. Když jsi se stal papežem, tak jsem se dozvídal, čím je diktatura relativismu, o níž jsi hovořil, čím je morální relativismus, proč je zlý a jak s ním bojovat.

Strávil jsem dlouhé hodiny na krakovských pláních, kam jsi přijel posílit ve víře můj národ. Za heslo své pouti sis vybral slova: Zůstaňte pevní ve víře! Věděl jsi totiž, že Poláci se ještě – na rozdíl od Tvé vlasti a Tobě dobře známého Západu – vyznačují upřímnou a horlivou vírou. Já jsem tenkrát přijal jako své osobní poslání posilovat svou rodinu a své rodáky, aby vytrvali v této víře.

Dva roky po své volbě na Petrův stolec jsi učinil jedno z nejdůležitějších rozhodnutí svého pontifikátu. Rehabilitoval jsi mši svatou v tradičním ritu a spolu s ní i tradiční nauku a formaci. Díky Tobě jsem toto vše poznal právě tak, jako stovky lidí z center, která vznikala a rozvíjela se v Polsku díky tomuto Tvému rozhodnutí. To, co bylo svaté předchozím generacím, zůstává svatým i pro nás a nemůže být proto náhle zakázáno nebo dokonce prohlášeno za škodlivé. Všem přinese požehnání uchování těchto pokladů, které rostly ve víře a v modlitbě Církve, proto je třeba přiznat jim náležité místo – tato Tvoje slova se mi zdála průlomová, dokonce nesmrtelná. Přijal jsem je jako jistotu a vztáhl je ne pouze na liturgii, ale též na jiné oblasti života Církve.

Nazval jsi věci pravými jmény, když začalo šílenství politické korektnosti – měl jsi odvahu zakázat přijímání homosexuálů do duchovních seminářů, řekl jsi pravdu o tom, co přinesl světu islám v kontrastu s tím, co přineslo křesťanství, bránil jsi tradiční morální nauku Církve. Za to všechno Tě napadala liberální a ateistická média.

Otče Benedikte, právě díky těmto útokům na Tebe jsem se rozhodl stát se katolickým novinářem a bránit Krista, Církev a papežství. Portál PCh24.pl, jenž vznikl roku 2012, mi poskytl tuto šanci. Sotva 11 měsíců poté jsem ale dostal sms zprávu, která mne ohromila: Svatý Otec rezignuje. Nejprve jsem nevěřil, jenže byla to bohužel pravda. Otče Benedikte, Ty jsi opravdu rezignoval. Opravdu jsi nás opustil. Zdůvodnil jsi to slovy, jimž dodnes nerozumím, slovy o „slábnoucích silách těla a ducha“.

Tvůj nástupce, Otče Benedikte, který by neusedl na stolci sv. Petra, kdyby nebylo Tvé rezignace, všechno změnil. Proto v den, kdy jsem se dozvěděl, že jsi zemřel, jsem se cítil jako bych se loučil s otcem. Ale ne s takovým, který zůstal s rodinou a zemřel v jejím kruhu, ale s takovým, který před deseti lety se rozhodl odejít z domu, aby se svými dětmi už neudržoval téměř žádný kontakt. Rodinu vydal do rukou otčíma, jemuž jsme sice povinni úctou, ale který nás bere jako obtížné nalezence.

Dodnes tomu nerozumím, Otče Benedikte. Psal jsi o potřebě uchování Tradice a kritizoval jsi ty, kteří tuto potřebu znevažují, volal jsi po kontinuitě místo přerušení, a náhle – jsi odešel. Rezignoval jsi, odstoupil, abdikoval. Není to i moje vina? Tak jsem se ptal sám sebe přesně tak, jako se ptá dítě, když se dozví, že rodina se rozpadla, protože otec odešel. Možná jsem se – stejně tak jako zástupy věřících – málo modlil za Tebe, abys neutíkal ze strachu před vlky, o což jsi prosil, když jsi nastupoval na Petrův stolec.

Otče Benedikte, v těchto krutých dobách, kdy jsme bombardováni falešnými informacemi o tom, že není důležité věřit, že není nutné být věrný v manželství a udržet rodinu, že není třeba vytrvat v těhotenství až do porodu dítěte, v dobách, kdy my, otcové, se stravujeme ve snaze vydržet ve svém úkolu až do konce, Ty jsi odstoupil. Tvůj odchod uvolnil v Církvi místo pro nového papeže a rovněž tak pro novou éru.

Otče Benedikte, vrátil jsi nám mši v tradičním ritu, ale uvolnil jsi místo těm, kteří ji nenávidí – a ani nečekali na Tvoji smrt, aby Tvé dílo podupali a zničili. Viděl jsi krizi Církve a kázal jsi nám, abychom důvěřovali, že Kristus nikdy neopustí svůj ovčín, ale sám jsi odešel a poskytl prostor těm, kteří do tonoucí lodi s sebou přinesli obrovské vrtáky, aby díry ještě zvětšili, a zároveň velkými vědry nalévali na její palubu vodu.

Otče Benedikte, byl jsi schopen ukázat prstem na rozdíly mezi náboženstvími, ještě jako kardinál jsi napsal deklaraci Dominus Iesus o jediném Spasiteli Ježíši Kristu a jediném místu spásy, jímž je Katolická církev, ale dal jsi příležitost těm, kteří uznávají různost náboženství za projev Boží vůle. Poznal jsi hrozbu, jakou pro Církev v současném světě představuje antikultura a přistoupil jsi k odvážným rozhodnutím, např. k zákazu přijímání osob s homosexuálními sklony do seminářů. Ale svou rezignací jsi ustoupil těm, kteří z vyzvedávání homosexualismu učinili své téměř misijní poslání. Odsoudil jsi morální relativismus, jehož diktatuře se měl podrobit svět, ale svou abdikací nabídl místo těm, kteří právě tuto diktaturu uvedli do Církve, do její nauky, kteří z relativismu udělali ctnost.

Dnes, když čtu Tvoji závěť, kde nás znovu krásně vyzýváš k vytrvalosti ve víře až do konce, mne zaujala především tato slova: Nedejte se svést! Často se zdá, že věda – z jedné strany přírodní výzkumy, z druhé historická bádání (zvláště exegeze Písma sv.) – jsou schopny nabídnout nevyvratitelné výsledky, jež jsou v rozporu s katolickou vírou. Zažil jsem odedávna proměny přírodních věd a zjistil, jak naopak zmizely všechny údajné jistoty odporující víře, neboť se ukázaly být nikoli vědou, ale filozofickými interpretacemi pouze zdánlivě se vztahujícími k vědě.

To jsou závažná slova, moudrá a pravdivá. Kladu si ale otázku, proč jsi Ty sám, Otče Benedikte, v jistém momentě až příliš důvěřoval vědě, která se nazývá biologie, a tvrdil jsi, že ve svém věku již nejsi schopen nás vést? Rozumím tomu, že jsi viděl dlouholetou nemoc svého předchůdce, že jsi nechtěl být rukojmím spolupracovníků, k nimž jsi měl jen částečnou důvěru, beru to na vědomí. Dlouho jsem ale v sobě živil naději, že za Tvou abdikací vězí ještě jiné, skryté motivy, které nám jednou objasníš, možná právě ve své závěti, leč nestalo se. Žil jsi v důchodu déle, než trvala Tvá papežská služba. Dnes Tvůj osobní sekretář říká, že jsi počítal pouze s jedním rokem života v penzi, nemyslel sis, že Ti Pán dá víc. Dal Ti téměř deset let, chápu to jako symbolickou Boží odpověď na Tvé rozhodnutí. Ale to je pouze můj pocit. Najdou se určitě takoví, kteří pod tímto textem napíší, že „autor přece neví, jak to bylo doopravdy, nezná skutečné důvody rezignace“, možná sám Kristus Ti přikázal abdikovat. Už jsem něco takového četl, chtěl bych tomu věřit, ale to bych musel uznat, že jak v den ohlášení abdikace, tak i mnoho let později, jsi nám neříkal pravdu. A tomu bych těžko byl schopen uvěřit.

Již deset let vidíme plody Tvého odchodu z Petrova úřadu – ty jsou reálné, podepsané jménem nového papeže, který odvolal, Otče Benedikte, Tvé rozhodnutí umožňující nový rozkvět krásy katolické Tradice. Pán Bůh Ti dopřál toto všechno vidět. Tvé srdce, jak tvrdí Tvůj sekretář, bylo tím zlomeno. Rovněž tak nejedno z naších srdcí.

Napsal jsi ve své závěti: Pokorně prosím, modlete se za mne, aby Pán přes všechny mé hříchy a nedokonalosti mne přijal do věčného příbytku. Budeme se modlit, samozřejmě. Chtěl bych také, abys, Otče Benedikte, věděl, že navzdory bolesti, která byla údělem mnoha katolíků, když ses rozhodl abdikovat, opustit nás, nikdy nezapomeneme všechno to dobré, co jsi pro Kristovu Církev a Pánovu svatou víru udělal. Tvá výzva VYTRVEJTE PEVNÍ VE VÍŘE a Tvá poslední slova JEŽÍŠI, MILUJI TĚ nám zde zůstanou jako ukazatelé cesty.

       Zářící Kriste, Božský Spasiteli,
       jediné světlo, které nezhasíná,
       budiž této duši věčným odpočinkem,
       dovol jí spatřit velebnost Tvé slávy.

Zdroj: Ojcze, dlaczego nas opuściłeś?, in www.katholisches.info 4. 1. 2023