Mnohokrát bylo publikováno, že ďáblovi pohůnci používají v boji proti Kristu a jeho Církvi „salámovou metodu“, tj. postupné osekávání zjevené pravdy, kterou Spasitel přinesl na svět.

Ještě přesnější bude, když přirovnáme tuto taktiku Božích odpůrců k postupu jeskyněk ze známé pohádky Boženy Němcové o Smolíčkovi pacholíčkovi. V obou případech stojí na začátku úmyslná lež, že respektují daný řád a pravidla, chtějí pouze nepatrnou výjimku jako „nutné zlo“. Když toho dosáhnou, tak agresivně postupují dál a z „nutného zla“ se náhle stane obecné dobro a z dobra zlo. Tím se odhalí sami jako podvodníci a lháři, ale už je pozdě.

Konkrétní příklady

Když v 60. letech minulého století liberální a levicoví zákonodárci v jednotlivých státech tlačili na legalizaci potratů, tak nepopírali evidentní pravdu přirozeného mravního řádu, že potrat je zlo. Tvrdili jenom, že se vyskytují krajní případy ohrožení života nebo zdraví matky, znásilnění, psychické nezralosti rodičů apod., kdy je třeba potrat provést, i když je zlem, jedná se prý pouze o „nutné“ zlo.

Jenže dnes již potrat v jejich pojetí není vůbec ani obecným, ani „nutným“ zlem, nýbrž tzv. „právem ženy“, „lidským právem“, tudíž „dobrem“. Obránci nenarozeného života jsou naopak prohlašováni za násilníky, odpůrce práv člověka, fanatiky atd. Odmítání potratů, které ještě před pár desítkami let bylo dobrem, se dnes naopak stalo „zlem“.

Přesně jako u jeskyněk ze zmíněné pohádky. Smolíčkovi, jemuž jelen, který ho opatroval, přikázal nikomu neotvírat, lhaly, že nechtějí jít dovnitř, mají v úmyslu strčit tam jenom dva prstíčky, ohřát se a zase odejít. Když Smolíček povolil, tak už to nebyly „jenom“ dva prstíčky, ale celá ruka, pak vniknutí dovnitř a únos chlapce. Propagátoři potratů jsou právě těmito jeskyňkami, žel ale nikoli pohádkovými. Na počátku to byly také pouze „dva prstíčky“ ve formě povolení potratů „v nouzi“ jakožto „nutného zla“ – a dnes již jde o masovou genocidu nenarozených dětí bez omezení, která se stala „dobrem“. Všechno začalo lží a podvodem jako u těch jeskyněk z pohádky.

A pokračujme dál. V dějinách poslední doby jsme tuto „jeskyňkovskou“ lež zakusili markantně při prosazování jednopohlavního manželství. Na počátku se organizace homosexuálů a leseb dušovaly, že chtějí „pouze“ registrované partnerství, aby byly nějak upraveny majetkové vztahy v případě úmrtí jednoho z partnerů. V žádném případě prý neusilují o možnost adoptovat děti nebo o „manželství“ osob stejného pohlaví, neboť respektují, že rodina, kterou tvoří jeden otec, jedna matka a děti, je základem společnosti, tudíž dobrem. Když toho dosáhly, najednou jejich ujištění byla ta tam – a zahájily boj za „právo na adopci“ dětí, poté za legalizaci jednopohlavního „manželství“. To už je v mnoha zemích světa zavedeno.

Dalším cílem má být tzv. polyamorní manželství (tj. soužití několika mužů a žen dohromady) a svazky na základě prý různých jiných pohlaví než muže a ženy, jak je dnes v mnoha státech legislativně stanoveno. Tradiční klasická rodina má být prostě zničena, i když se propagátoři genderové ideologie ještě před pár lety zapřísahali, že nikoliv. Jiné svazky než jednoho muže a jedné ženy jsou zkrátka „lidským právem“, čili dobrem. Kdo vehementně hájí heterosexuální rodinu na principu věrné manželské lásky, je „netolerantní“, používá „řeč nenávisti“ atd., což je „zlo“.

Úplně stejně je tomu s eutanázií. Když ji v Holandsku a Belgii na počátku století legalizovali, tak ujišťovali, že půjde pouze o případy, kdy si pacient vystavený těžkému fyzickému nebo psychickému utrpení o to výslovně sám a při plném vědomí požádá. Opět „jenom“ nutné zlo, tato asistovaná sebevražda nebyla tenkrát prezentována jako dobro.

Dnes je všechno úplně jinak. O eutanázii může požádat i rodina zesnulého proti jeho vůli, když lékařské konsilium ji přesvědčí, že další život pacienta by byl pouhým utrpením, ano, dokonce tak mohou učinit i rodiče svým dětem, třebas i čerstvě narozeným, když jsou nevyléčitelně nemocné nebo zdravotně postižené, ano, v některých případech to může i bez souhlasu rodiny provést samotné zdravotnické zařízení. Eutanázie již několik lety není předkládana jako zlo, byť prý v některých případech „nutné“, ale jako „dobro“, jež vysvobozuje lidi od nevyléčitelného utrpení. Přesně jako v hitlerovském Německu, které s tímto zvěrstvem začalo jako první na světě.

Na počátku stála pokaždé lež, vědomá a záměrná: my neodmítáme daný mravní zákon, trváme na tom, že on je dobrem, chceme jej zachovat, pouze vnímáme, že existují mezní situace, kdy je nutno porušit ho, což kvalifikujeme jako „nutné zlo“. V následující fázi však se toto „nutné zlo“ stane masově používaným – a poté přirozený mravní zákon už přestává být „dobrem“ a mění se na „zlo“. To, co se ještě nedávno nazývalo „nutným zlem“, se náhle stane „dobrem“.

Jeskyňkovské postupy v Církvi

Žel tato jeskyňkovská taktika nalezla své domovské právo i v pokoncilní církvi díky infiltraci zednářů, bolševických agentů a dalších nepřátel do jejich struktur. Nejvýstižnějším příkladem je podávání sv. přijímání na ruku. Ještě r. 1967 papež Pavel VI. v dokumentu „Memoriale Domini“ ujišťoval, že podávání do úst je jedinou normou, která zůstane vždycky zachována, pouze v těch několika málo zemích, kde se neposlušností tato praxe ujala, má být dočasně tolerována, aby nedošlo ke zmatkům. Jenže v průběhu 70. let se neposlušnost rozšířila téměř do celého světa a Řím tyto „výjimky“ ve stále větší míře povoloval. Dnes naopak – jak jsme viděli v letech covidového šílenství – se stalo přijímání na ruku, které znamená zneuctění Těla Páně, jedinou normou, čili dobrem, přijímání do úst se směšným a slabomyslným hygienickým zdůvodněním naopak „zlem“.

A vidíme další „jeskyňkovské“ posuny. Na teologických fakultách se učí ty nejhorší hereze, popírá se nejen reálná přítomnost Pána v Eucharistii, ale dokonce i zázraky Kristovy včetně fyzického zmrtvýchvstání. Když s tím v 60. letech někteří odbojní teologové začali, tak biskupové nebo římská kongregace pro nauku víry ujišťovali, že to jsou jen výstřelky jednotlivců, které nutno tolerovat jako „nutné zlo“, protože II. vatikánský koncil prý odstranil netoleranci a možnost účinného postihu heretiků. Nauka Církve se údajně nemění a zůstane zachována.

Dnes je ale situace úplně jinde. Modernistické bludy, odsouzené sv. Piem X. v dekretu Lamentabili a v encyklice Pascendi r. 1907, se nejen mohou v Církvi legálně hlásat, ale obránci pravověrnosti jsou ostrakizováni jako „fundamentalisté“ nebo „polarizátoři“, často i vylučováni z církevních učilišť nebo z pastorace.

Totéž se týká i stanoviska k nenarozenému životu. Navenek jsme ujišťováni papežem Františkem i dalšími institucemi, že potrat je těžkým hříchem proti člověku, ale zároveň je jako „nutné zlo“ tolerováno přistupování politiků prosazujících tuto genocidu ke sv. přijímání.

A již se objevuje další fáze: kněží, kteří proti potratům kážou, jsou trestáni svými biskupy, jak jsme o tom psali v článku „Cynismus Františkova Vatikánu vůči nenarozeným dětem“ a „Když homosexuální vicepremiér je tolerantnější než biskup“.

Taktika satanových pohůnků a odpůrců Božího zjevení se tak ukazuje v plné nahotě – a díky Pánu za to, neboť je odhalena jejich lež, tatáž, kterou použily pohádkové jeskyňky: my nechceme porušit dané normy, jen tam vložíme „dva prstíčky“, abychom nezmrzly. Pak ale, když se prolomí dál, nepokrytě řeknou, že právě o zničení této normy jim šlo, o likvidaci Božího řádu a zjevené pravdy. Kdo z katolíků uvažuje a dá si věci do souvislosti, snadno tuto kolosální lež odhalí. A kde je evidentní lež a podvod, tudy nemůže vést cesta ke spáse. To se týká jak všech genderistických legislativ, ničení rodiny, potratů, eutanazie a všech dalších zvrhlostí, tak i všech „nových“ postojů uvnitř Katolické církve a změn v liturgii, ve věrouce a v morálce. Katolík věrný Ježíši Kristu a jeho nauce tradované Církví po staletí bude proto všechno toto kategoricky odmítat.

Zbývá jen poslední reminiscence na pohádku o Smolíčkovi. Před jeskyňkami ho nakonec zachránil jelen. Kdo ale zachrání Katolickou církev? Víme, že to bude Božský Spasitel. Vlastně už ji zachraňuje tím, že jeho Duch vytváří ohniska katolické Tradice, která udržují správnou nauku a správnou morálku a netolerují žádné „nutné zlo“, neboť vědí, že ono se rychle změní ve zhoubnou smršť ničivé revoluční katastrofy. Je velkou milostí, že my k této Tradici náležíme svojí modlitbou a životem podle Božího zákona a potřebnou aktivitou pomáháme obraně Kristovy Pravdy, která je nezničitelná.