Katolická církev slaví letos 24.6. svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Srdce bylo vždycky v minulosti chápáno jako symbol lásky, proto i láska Božského Spasitele k lidem byla už ve středověku zpředmětněna jako láska jeho Srdce. Vizionářce sv. Markétě Marie Alacoque sám Pán ve zjevení v letech 1673–5 sdělil své přání, aby Církev zavedla pobožnosti prvních pátků v měsíci k poctě jeho Nejsvětějšího Srdce spojené se zaslíbeními těm, kteří se jich účastní po 9 měsíců.

Svátek Božského Srdce je tedy oslavou Ježíšovy lásky. Tak to prezentují i všechny papežské dokumenty potvrzující oprávněnost jeho úcty, posledním je encyklika Pia XII. Haurietis Aquas z r. 1956. On nás miloval nekonečnou láskou, která šla až na kříž a podstoupila tu nejkrutější možnou smrt jen proto, abychom my, lidé, mohli nezaslouženě dosáhnout věčného života v nebi. Od nás očekává, že se v mezích svých lidských omezených možností, schopností a situací budeme snažit jeho lásku zpřítomňovat a následovat.

Nadpřirozená a přirozená rovina lásky

Ta má ovšem dvě roviny: přirozenou a nadpřirozenou. Kristova nekonečná láska měla svoji nadpřirozenou formu v tom, že Boží Syn se pro naši spásu vydal do krajnosti, až k ukřižování na Kalvárii, což se týkalo nadpřirozeného života člověka. Ta přirozená forma naopak spočívala v Ježíšově službě druhým v rámci tohoto pozemského života a pozemských dober: Pán sytil hladové, uzdravoval nemocné, proměnil na svatbě vodu ve víno, aby pomohl mladým novomanželům atd.

I lidská láska proto musí, aby byla následováním Spasitelovy lásky, mít tyto dvě polohy: nadpřirozenou a přirozenou. Láska k Bohu má nadpřirozenou povahu a prokazujeme ji modlitbou, účastí na mši sv. a přijímáním svátostí. Jenže Pán zároveň řekl: „Kdo mne miluje, bude zachovávat má přikázání…“ (Jan 14,21) – a to už se týká i přirozené sféry vztahu k bližnímu.

Jenže i tato navenek přirozená rovina lásky k bližnímu má též svou nadpřirozenou vazbu, kterou od ní nelze oddělit. Katolický katechismus to přesně definuje, když rozlišuje skutky tělesného a duchovního milosrdenství. Tedy nejen tělesného, ale i duchovního. Nestačí projevit lásku k bližnímu pouze tím, že mu dám najíst, napít a poskytnu důstojné prostředky k životu. Láska k bližnímu vyžaduje ode mne také – dle příkladu Spasitelova – starost o jeho věčný život, nejen o ten pozemský. Nebude na škodu, když si připomeneme skutky tělesného a duchovního milosrdenství podle věčné a trvalé nauky Církve. Ty tělesného milosrdenství jsou: sytit hladové, napájet žíznivé, oblékat nahé, přijímat pohostinsky pocestné, navštěvovat nemocné, navštěvovat vězně a pohřbívat zemřelé – všechno samozřejmě nutno aplikovat podle konkrétní životní situace, v níž se člověk nachází. Skutky duchovního milosrdenství jsou: poučovat nevědomé, radit pochybujícím, napomínat hříšníky, těšit zarmoucené, odpouštět křivdy a urážky, trpělivě snášet příkoří a modlit se za živé i zemřelé. Z toho je zřejmé, že skutky tělesného milosrdenství se vztahují přednostně k pozemskému životu člověka, kdežto skutky duchovního milosrdenství k tomu nadpřirozenému a věčnému.

Přirozený a nadpřirozený aspekt lásky k Bohu a k bližnímu jsou tak nerozlučně provázány. Jde o spojené nádoby, které nelze od sebe oddělit. Katolická církev vždy hlásala úzké propojení nadpřirozené podoby lásky s přirozenou. To vedlo v dějinách k vytvoření nové civilizace založené na opravdové úctě k člověku. Žádná jiná náboženská organizace se nemůže vykázat takovým rozvojem charity a pomoci trpícímu. Žádný soudný a objektivní historik nemůže zpochybnit, že současné instituce sloužící nemocným a potřebným mají svůj základ v charitativní péči, kterou Církev přinášela národům spolu s evangelizací. K péči o duchovní blaho člověka, tj. o jeho věčný život, nerozlučně náleží i péče o jeho důstojný pozemský život – a naopak. Jen toto spojení přináší požehnání a pohled na každého člověka bez výjimky jako na bytost hodnou úcty, protože je předmětem Boží lásky a tekla za něj na Kalvárii Kristova krev.

Kdykoliv v dějinách se někdo pokusil o rozpojení přirozeného a nadpřirozeného aspektu lásky, dopadlo to vždycky katastrofálně – a nebylo možné nic jiného čekat, protože každý takový pokus je zneuctěním lásky jako takové, její deformací, potažmo rouhavým pokusem o deformaci samotného Boha, jehož apoštol sv. Jan ztotožňuje s láskou, když píše: „Bůh je láska…“ (1 Jan 4,16).

Rozpojení nadpřirozeného a přirozeného aspektu lásky vedlo k nejhorším zločinům

Martin Luther se zaměřil pouze na nadpřirozenou rovinu lásky, na věčnou spásu člověka. Hlásal, že k ní postačí jenom uvěřit ve výkupnou moc Kristovy oběti na kříži, ta přirozená rovina, tj. dobré skutky tělesného a duchovního milosrdenství, to nemá žádný význam. Výsledek? V protestantských zemích téměř vymizela charita a rozvinul se tvrdý hospodářský systém bezohledný k chudým. Důraz na nadpřirozenou rovinu lásky s ignorováním té přirozené ve formě respektování 5. přikázání včetně požadavku tělesné nedotknutelnosti člověka a jeho života vedly k neomluvitelným excesům některých inkvizičních tribunálů ve vrcholném středověku (ve 14. stol. proces s templáři, v 15. stol. se sv. Janou z Arku), kdy ve jménu péče o věčnou spásu byly ignorovány základní postuláty nepřípustnosti mučení a poprav osob, jimž nebyla prokázána žádná vina. Totéž platí i o mnoha čarodějnických procesech 14. – 18. století.

Učitelský úřad Církve proti těmto deformacím vždycky vystupoval a je jeho zásluhou, nikoli zásluhou osvícenských bezbožníků, že čarodějnické monstrprocesy proti nevinným lidem se v katolických zemích staly minulostí. Nepřátelé Církve se však zaměřili na opačný extrém: důraz na čistě pozemskou podobu lásky s popřením nadpřirozeného aspektu, tj. spásy.

Výsledek? Právě ve jménu čistě pozemské lásky, kdy ta druhá, nadpřirozená složka zahrnující věčnou spásu založenou na požadavku respektování Božích přikázání, byla ignorována a dokonce s pohrdáním odmítnuta, se napáchaly a dodnes páchají ty nejkrutější a nejkrvavější masové zločiny.

Marx, Engels a Lenin upozorňovali „z lásky k vykořisťovanému proletariátu“ na jeho utrpení – a mnohdy měli i pravdu. Jenže tato jejich „láska“ postrádala zmíněnou nadpřirozenou polohu – a dnes s hrůzou bilancujeme minimálně 100 milionů nevinných obětí bezbožeckého komunismu. Hitler a Rosenberg také zahájili svou revoluci z údajné „lásky k trpícímu německému národu“ – a měli částečně pravdu, neboť vítězové I. světové války přenášeli ekonomické potíže na poražené Německo – a dospěli až k plynovým komorám a dalším bestialitám, protože pohrdli tím druhým, nadpřirozeným aspektem lásky.

Všechno ve jménu lásky k bližnímu – jenže té ryze přirozené. Tato deformace vždycky nesla a nese své zhoubné plody. Více než miliarda dětí zavražděných umělým potratem je také produktem takto zpotvořené „lásky“, údajně lásky k ženě, která trpí nechtěným těhotenstvím, poškozením plodu, materiální chudobou atd., proto „ve jménu lásky k člověku“, dnes se to nazývá „ve jménu práv člověka“, konkrétně „práva ženy na svobodnou volbu“, lze vraždit ty nejnevinnější bytosti pod sluncem, nenarozené děti.

I současná likvidace rodiny se děje „ve jménu lásky“, samozřejmě té její ryze pozemské karikatury, odseknuté od jejího nadpřirozeného aspektu. Údajná láska k homosexuálům, transsexuálům a dalším nešťastným hříšníkům vede k popření jejich těžkého hříchu jako takového. Ten se stal „jejich právem“. Ve jménu takto deformované „lásky“. Nebo nedávný covidový podvod: Ve jménu „lásky“ k druhým, kteří by mohli být „nakaženi“, ačkoliv smrtnost viru se pohybovala mezi 2–3 promile, se zanedbávala lékařská péče skutečně vážně nemocných, likvidovaly se existence malých a středních podnikatelů, občané byli protiprávně omezováni ve svých základních svobodách pohybu a dokonce se zakazovaly i bohoslužby. Pak přišel i státní nátlak na očkování preparáty, jejichž vedlejší účinky vyvolávají vážné obavy, krom toho je zde jejich vazba na potratový „průmysl“.

Je smutné, že i v současné pokoncilní církvi se zabydlel tento pohled na lásku. Kolikrát jste slyšeli v kázáních na NOM mších o výkupné smrti Božího Syna pro naši spásu? Kolikrát jste se setkali s výzvami k modlitbě za věčnou záchranu druhých, zvláště těch, kteří žijí v těžkém hříchu? Negeneralizuji, všechna čest kněžím, kteří o tom hovoří a hlásají správnou nauku. Jenže většinou se setkáváme jenom s apely, abychom pomáhali druhým, upozorňuje se na charitu, kterou Církev u nás provozuje. To je samozřejmě chvályhodné, jenže k čemu charita, když její klienti přijdou do pekla? Péči o tělo musí odpovídat péče o duši, opět jsme u spojitých nádob nadpřirozeného a přirozeného aspektu lásky k člověku.

Jak je to ale možné očekávat u neomodernistického vedení dnešní církve, které vyřazuje z kancionálů všechny zmínky o pekle a věčném zatracení, a nejen z kancionálů, ale také z mešních textů NOM? Jak je to možné očekávat u neomodernistického vedení dnešní církve, jež naznačuje, že spaseni budou (téměř) všichni, které – jak to otevřeně hlásá německá tzv. Synodální cesta – chce vyškrtnout hříchy proti 6. přikázání z Desatera?

Pokoncilní církev se přizpůsobila světu tím, že nadpřirozený aspekt lásky, kterou přinesl Spasitel, odsunula stranou. Zůstal prioritní důraz pouze na tu přirozenou stránku – a proto se tito neomodernisté v čele Církve přímo nebo nepřímo podílejí na všech deformacích, které to s sebou přináší. Klasickou ukázkou je nedávné skandální ponížené podrobení se covidovým zákazům a omezením náboženského života.

Katolík se proto bude řídit neměnnou naukou Páně, k níž vybízí svátek Nejsvětějšího Srdce, svátek nekonečné Božské lásky. Té lásky, která obsahuje nadpřirozený i přirozený aspekt, tj. úsilí o dobro člověka jak pozemské, tak i věčné. To ovšem zahrnuje i odvahu sv. Jana Křtitele, jehož svátek v tradičním ritu následuje hned po svátku Nejsvětějšího Srdce: odvahu říci i mocným tohoto světa: Není to dovoleno…. Není ti dovoleno pohrdat Božími přikázáními a žít v rozporu s nimi. Jan Křtitel za to zaplatil svojí hlavou.

Božské Srdce, dej našim biskupům a kněžím, ale i nám, věřícím, aspoň trochu této odvahy sv. Jana Křtitele. Odvahu opravdově milovat Boha a bližní: mít na zřeteli jak jejich fyzické, tak i duchovní dobro, které vede k jejich věčné spáse. A když nemáme příležitost projevit se veřejně, tak modlitba, oběť a sebezápor pro bližního s vroucí touhou, aby byl spasen a aby k tomu sloužila i odpovídající pozemská dobra jeho života, jsou vždy přítomným pokladem, z něhož lze čerpat opravdu bezedně. Amen.