20. listopadu se v tradičním římském kalendáři slaví svátek svatého Felixe z Valois (†1212). Možná se ptáte, co je to za obskurního světce a proč se nám plete v kalendáři. Nebylo by lepší ho zrušit? A přesně k tomu v kalendáři k novus ordo z roku 1969 skutečně došlo: Felix zmizel, nebo spíš se odebral na příslušnou stránku martyrologia, kde si ho připomene jen nemnoho duší.

Rád bych tvrdil, že svatá matka Církev jako vždy postupovala s moudrostí přesahující její věk, ale odstranění tohoto světce a mnoha dalších z kalendáře je jen dalším příkladem církevního alzheimera.

Sv. Felix byl údajně příslušníkem francouzského královského dvora. Každopádně se ví, že opustil všechen svůj světský majetek a stal se poustevníkem. Vyhledal ho svatý Jan z Mathy, který se doslechl o jeho svatosti, a společně založili Řád Nejsvětější Trojice pro vykupování zajatců, obvykle nazývaný trinitáři. Členové řádu měli cestovat do Svaté země a v případě potřeby nabídnout i sami sebe výměnou za propuštění křesťanů držených v muslimském zajetí. Podobný řád – Řád naší Milosrdné Paní – založili v roce 1218 svatý Petr Nolasco, svatý Raymund z Peñafortu a král Jakub Aragonský.

O čem se můžeme poučit od sv. Felixe? Na rozdíl od mnoha dnešních prelátů Církve, kteří lpějí na moci, prestiži a požitcích a odmítají změnit sebe i instituce, jež jsou jim svěřeny, byl Felix ochoten opustit všechno kvůli „perle veliké ceny“, Ježíši Kristu. Vzdal se vyhlídek na povýšení, úřady a vliv, aby mohl vykonat to, co ze své podstaty stálo za tu námahu pro jeho nesmrtelnou duši a pro zdraví Církve. V tomto ohledu je Felix antitezí zesvětštělého biskupa či kněze, jehož bychom mohli nazvat „anti-Felix”: nešťastného ve svých hříších, ať je spáchal sám nebo je přehlížel příčiny neštěstí svého stáda.

Co dělal řád, který svatý Felix spoluzaložil? Vykupoval křesťany z rukou jejich pohanských utlačovatelů. Nic, nic dnes není potřebnější než to, aby katolická Církev znovuobjevila svůj radikální odpor proti světu, tělu a ďáblu, třem nepřátelům, nad nimiž má duchovní autoritu a od jejichž těžkého jha může věřící osvobodit. Činí to hlásáním zdravé nauky a tím, že svátostmi a liturgií, kterou nařizuje konat se zbožnou úctou, podporuje svatý život. Svatý Felix byl pro svůj nekompromisní boj se silami temnoty – zejména temnoty islámu – opravdu dobře vybaven. Kéž by evropští biskupové, kněží a věřící opět získali aspoň zlomek odvahy a přesvědčení těchto světců křížových výprav!

A ještě něco. V cyklu sanktorálu své tradiční liturgie Církev každoročně několikrát prosí Pána, aby nás vysvobodil z otroctví či zajetí. Dovolte mi uvést čtyři příklady. Kolekta ke svátku svatého Felixe zní:

„Bože, jenž jsi z nebe svatého Felixe, vyznavače svého, povolati ráčil z pouště pro úkol vykupování zajatců, uděl, prosíme, abychom milostí tvou na jeho přímluvu ze zajetí svých hříchů osvobozeni jsouce, dovedeni byli do nebeské vlasti. Skrze Pána našeho Ježíše Krista…“¹

8. února se na svátek Felixova souputníka modlíme:

„Bože, jenž jsi ráčil skrze svatého Jana [z Mathy] založiti z nebes řád Nejsvětější Trojice k vykupování otroků z moci Saracénů, uděl, prosíme, abychom jeho přímluvnými zásluhami byli s tvou pomocí vysvobozeni z otroctví těla i duše. Skrze Pána našeho…“

24. září (Blahoslavené Panny Marie de Mercede):

„Bože, jenž jsi Církev svou skrze přeslavnou Matku Syna svého ráčil obohatiti novým potomstvem k osvobozování křesťanských věřících z moci pohanů, uděl, prosím, abychom, kterouž vroucně uctíváme jako zakladatelku takového díla, rovněž jejími zásluhami a na její přímluvu osvobozeni byli ze zajetí ďábla. Skrze téhož Pána…“

1. srpna:

„Bože, jenž jsi svatého Petra Apoštola, zbaveného okovů, neporušeného vyvedl, prosíme, abys rozvázal okovy našich hříchů a všecko zlé od nás milostivě vzdálil. Skrze Pána našeho Ježíše Krista…“

Jsou to modlitby, které se zoufale potřebujeme modlit – za sebe, za své drahé, za Církev, kdekoli ji utlačují pohané a dusí Saracéni. Liturgie zná naše potřeby, zná je důvěrně a tato slova klade na rty svých kněží a do srdcí svých dětí.

Kde jsou tyto modlitby v novus ordo?

Všechny zmizely – do jedné, stejně jako modlitby, které hovoří o tom, že máme „pohrdat věcmi pozemskými a milovat nebeské.“

Otroctví, zajetí, okovy? Příliš negativní. Příliš obtížné. Příliš středověké. Příliš z jiného světa. Patologičtí optimisté z Consilia se chopili moderních nůžek a odstřihli všechno, co už se době nehodilo, i kdyby to znamenalo vyhodit do smetí něco, co katolické duše posilovalo po staletí.² Prokázali tím svou nevděčnost, sebestřednost a krátkozrakost.

Toto je jeden z tisíce důvodů, proč svým novus ordo přátelům musíme trpělivě opakovat: problém není v tom, „jak se nová liturgie slouží“, jako by stačilo ji okrášlit jako nastrojené Pražské Jezulátko a všechno by bylo v pořádku. Ne, protože problém je mnohem hlubší: sahá až k samému jádru textů a rubrik nové liturgie, která je deformovaná, překroucená, osekaná, neadekvátní, zavádějící a nahlodávající katolicismus. Nepotřebujeme žádnou „reformu reformy“, ani přidání více kadidla a zvonků, skvělých ornátů a svíček, jakkoli jsou všechny tyto věci jistě vhodné. To, co nakonec doopravdy potřebujeme, je obnova skutečné římské liturgie v její plnosti, k níž dozrávala během staletí víry a adorace, liturgie jednoznačně katolické v každém gestu, slovu a zpěvu.

Kéž Pán vysvobodí svou Církev z otroctví nové liturgie, zjednodušené, zkrácené, zredigované s ohledem na politickou korektnost, a dá všem jejím dětem přístup k neomezovaným obřadům naší spásy – což zahrnuje naše osvobození od zel, která nás tísní.

Svatý Felixi z Valois, oroduj za nás!

Zdroj: Deliver Thy Church, O Lord, from a flawed liturgy

Poznámky: